Nesnášel jsem svůj život. Nesnášel jsem svoje postavení v tomhle debilním světě. Jak si někdo může dovolit rozlišovat mezi tím, že je někdo alfa, beta nebo omega? Nebo respektive, kdo si může dovolit rozlišovat lidi podle toho, jaké mají postavení ve společnosti? A proč do prdele zrovna já jsem na té nejspodnější příčce žebříčku?! Čím jsem si to kurva jako zasloužil? Proč zrovna já musím být omega?
Neprahnu po tom být alfou, stačilo by mi, kdybych byl beta. Ty jsou neutrální, mohou si žít svůj vlastní život, určovat si, jaké budou mít zaměstnání, koho si vezmou, s kým se budou přátelit.
Omegy jsou ale bohužel naprostým opakem. Omegy potřebují svoji alfu. Živočišně. Biologicky. Řídíme se pudy. A dokud ji nenajdeme, nejsme spokojení. Ani fyzicky, ani psychicky a vlastně ani sexuálně. Dá se říct, že strádáme. Sice se v posledních letech postavení omeg poměrně změnilo a na našich pravidlech a zásadách se docela ulehčilo, ale pořád to není ono.
Jako omega si nemůžete dovolit spoustu věcí. Nemůžete jít na žádnou střední školu, vaše vzdělání je pouze základní. Na to, abyste mohli na střední nastoupit, se musí za vás přimluvit a zaručit nějaká alfa, která ale není vaším rodičem ani příbuzným, a to se moc často nestává. Nesmíte mít vysoké postavení, což ani se základním vzděláním není možné. Nemůžete se přátelit se skupinou alf, které drží při sobě, protože byste je mohli svými feromony, které vylučujete, proti sobě poštvat. Dle některých pravidel nemáte ani nárok na to, vlastnit jakýkoliv majetek, od čehož se v poslední době dost upouští, jelikož spousta omeg tímto způsobem končila na ulici a stala se tak oběťmi několikanásobného znásilňování a občas i vražd, tudíž populace omeg rapidně klesla.
Suma sumárum jste vlastně takový vyvrhel společnosti neboli otrok. Narodili jste se vlastně pro to, abyste si našli svou alfu, sexuálně ji obskakovali, plnili skoro každý její příkaz, starali se o ni, doma ji rozmazlovali, zplodili s ní potomstvo, které následně vychováte a pak prostě umřete. Ne jako hned po vychování děcka, ale prostě časem klasicky zestárnete, abyste mi rozuměli.
Zato postavení alf je naprosto opačné. Narodí se do bohaté rodiny, mají peníze, moc, úspěch, respekt. Mají vysoké postavení a jejich největší, dá se říct, zálibou, je lovení nás omeg, hlavně, když jsme v heatu. To potom naše těla vylučují v mnohonásobně větším množství feromony, kterým lákáme alfy k páření. Když alfa zacítí pach omegy, která je v heatu, její smysly se totálně zatemní a přestane racionálně uvažovat. Zvířecí pudy jsou silnější než v období klidu, a alfa se potřebuje pářit.
Samozřejmě se může pářit alfa s alfou, alfa s betou, beta s omegou a omega s omegou. Nikdo proti tomu nic nemá, ale to pravé spojení je prostě v naší společnosti alfa a omega. Alfa si vás může označit. To znamená, že vás silně kousne vzadu na krku, kde vám zůstane jizvička jako znamení, že už navždy patříte jenom jí. Na krku je to proto, že je to centralizovaný bod, ze kterého vychází naše samotná podstata omeg, je to místo, kde vychází nejsilněji naše chemie a feromony. Pokud si vás alfa označí, jste podle mě v háji. Už navždy patříte jenom jí a nejste schopni si najít jiného partnera, protože jenom cizí dotek jakéhokoliv sexuálního podtextu ve vás probouzí odpor a nechuť. Za to alfa si může dovádět s dalšími partnery. Vtip je v tom, že jako označená omega poznáte, že vás vaše alfa podvádí. Cítíte prý neskutečnou bolest, tlak, smutek, žárlivost. Je vám špatně, upadáte do deprese, hroutíte se.
S povzdechem zahnu za roh ulice, zběžně pohlédnu na hodinky. Mám ještě čas, díkybohu. Zpomalím krok, zbytečně pospíchám, nemusím tam být tak brzo. Zastavím se u blízkého stánku a koupím si kelímek s horkou kávou.
Měl jsem to jedno malé privilegium, že jsem mohl studovat střední školu a udělat si maturitu, tudíž se moje postavení lehoulince zvýšilo. Přimluvila se za mě jiná alfa, otec mého kamaráda Kiby, za kterého se zase přimluvil můj otec, aby to bylo vyrovnané. Společně jsme vyrůstali a díky tomu, že se naše rodiny přátelili a měli spolu velmi dobré vztahy, jsme dostali tu možnost zvýšit si tak naše vzdělání a kariérní postup.
Pracoval jsem v jedné firmě jako sekretář/asistent ředitele. Takže jsem byl taková podrž taška pro všechno. Nejvíc práce jsem samozřejmě odnášel já. Ohledně finanční situace jsem si nestěžoval, ta práce stála za to. Nejvíc mě ale sralo, že jsem pracoval pro arogantního, sebestředného, egoistického zmrda. I když… Takovýhle většinou alfy jsou. A ještě víc mě sralo, že byl šíleně sexy. Krátké rozčepýřené černé vlasy, ještě černější pronikavé oči. Plné rty. Úžasný tělo. Nejhorší to bylo, když jsem byl v období heatu. Tak strašně jsem hořel po jeho doteku, polibku, přírazu… Ale vždycky jsem se nadopoval práškama, aby se nic z toho nestalo. Dával jsem si na tohle dost pozor. Chtěl jsem prostě vyčnívat z davu, nechtěl jsem být prostě jenom další ovce, co se smíří se svým osudem a bude potupně čekat a smiřovat se se svým životem.
Další vtip byl v tom, že tenhle arogantní kretének se mnou strávil devět let na základce, kde jsme byli poměrně dost dobrými přáteli.
Když jste na základce, tak se pravidla o nemluvení a přátelení s alfami liší, jste děcko, máte vlastní rozum, takže se bavíte, s kým chcete, ať se to někomu líbí nebo ne, nikdo vás za to nemůže potrestat. A já se bohužel bavil s ním. Dřív byl fajn, ale teď? Hm, škoda slov… Od patnácti jsem ho neviděl, protože nastoupil někam na velmi drahou a samozřejmě soukromou školu, což pro mě bylo absolutně nemožné. A poprvé jsem ho uviděl před rokem, když jsem se hlásil na místo ve firmě, kde pracuju doteď. Nejdřív jsem pracoval na personálním oddělení, docela mě to tam bavilo, ale po tři čtvrtě roce jsem najednou povýšil na pozici jako sekretář/asistent tohohle debílka. Nikdo to moc nechápal. Po čtvrt roce povýšit a hned na tak dobré místo? Jo, šuškali si, že s ním určitě chrápu, ale mě to bylo upřímně u prdele. Kdo by takové místo nepřijmul? Kdyby se jednalo o ně, zachovali by se stejně, takže tak.
***
,,Dneska nějak brzo, Uzumaki,“ pronesl povýšený hlas, když jsem vstoupil do kanceláře ředitele, přes kterou jsem vždycky procházel do své vlastní přidělené kanceláře.
Mohl jsem si tak pro jistotu zjistit všechny novinky, připomínky, komentáře. Doladit nějaké detaily, které mi vytanuly zrovna na mysl a tak. A taky jsem se mohl načichat tý jeho úžasný vůně.
,,Nějak jsem si přivstal, pane,“ pokrčil jsem rameny.
,,A mě jste kávu jako nevzal?“ pozdvihl obočí a jeho pohled směroval na můj skoro vypitý kelímek s vychladlou kávou.
Ušklíbnul jsem se.
,,Pochybuju, že byste pil břečku z pouličního stánku, ale jestli chcete, můžu vám skočit do kavárny.“
Mladému řediteli přes tvář přelítnul krátký úšklebek.
,,To je dobrý, stačí mi, když mi uděláte kafe, který je tady k dispozici,“ odbyl mě.
,,Hned to bude,“ kývnul jsem a zaplul jsem do své kanceláře.
Tam jsem položil svou tašku přes rameno a kelímek na stůl. Vytáhnul jsem si z tašky potřebné dokumenty a podklady, které bude dneska potřeba dodělat a které jsem doma prostě nestihnul. Tašku jsem shodil pod stůl a jal se úkolu uvařit svému milovanému šéfovi kávu.
***
,,V půl druhé máte schůzku s Peinem,“ připomněl jsem mu, když jsem mu pokládal hrneček s talířkem na stůl.
Sasuke, tak se totiž můj skvělý šéf jmenoval, byl zaujatý nějakými papíry, ale po mé větě se na mě podíval.
,,Už zase?“ povzdechnul si.
Ušklíbnul jsem se.
,,Ano, zřejmě s vámi chce ten obchod uzavřít za každou cenu,“ kývnul jsem.
,,Jasně jsem mu stanovil svoje podmínky, nehodlám ustupovat,“ zamračil se na mě.
,,Třeba na to tentokrát přistoupí,“ pokrčil jsem rameny.
Sasuke s Peinem si dohadovali nějaký obchod už skoro tři měsíce. Neustále se u toho hádali a dohadovali, ani jeden nechtěl od svého návrhu odstoupit. Bylo to docela složité. Pein chtěl za svoje služby dost velké peníze a na to Sasuke odmítal prostě přistoupit.
,,Domluvil jsem nám služební cestu do Ósaky,“ zamručel Sasuke, když jsem se měl na odchodu zpět do své kanceláře.
Otočil jsem se na něj ve dveřích.
,,V Ósace? Nám?“ pozdvihl jsem trochu nechápavě obočí.
Sasuke se ušklíbnul.
,,Jo, nám. Ještě jste si nezvyknul, že musíte jezdit všude se mnou?“
Nervózně jsem se podrbal vzadu na krku ve vlasech.
,,No… Upřímně, ještě ne, pane.“
,,Tak si zvykněte rychle, vaše postavení bude dost náročný na služební cesty.“
,,Kdy odjíždíme, pane?“
,,Odlétáme,“ opravil mě, ,,zítra v osm.“
No jistě. Proč jet autem, když můžeme letět letadlem, že jo.
,,Už zítra?“ vydechl jsem.
Tohle jsem na něm fakt nesnášel. Vždycky mi všechno oznamoval na poslední chvíli. Vážně by ho zabilo mi to říct aspoň ještě o den dřív?
,,Nějaký problém?“
,,N-ne, pane.“
,,Výborně, takže zítra v půl osmé na letišti.“
,,Ano pane.“
Skvělý. Výborný. Fakt jsem nadšenej. Ne, že bych se nechtěl někam podívat, ale rozhodně ne zrovna s ním. Doufám, že budu mít tu trochu volného času na to, abych se mohl podívat aspoň po městě. Nemám zatím tolik peněz a už vůbec ne tolik volného času, abych mohl cestovat tak, jak bych si přál.
***
Dneska mě Sasuke propustil z práce už v sedm. Abych si prý stačil zabalit. Obvykle totiž odcházím kolem půl deváté, ale někdy i třeba v půl jedenácté. Jednou jsem odešel až ve tři ráno. Sasuke tam ještě zůstal, ale to mi je celkem šumák. Samozřejmě se s Peinem zase na ničem neshodli, jak jinak. Nelíbilo se mi, jak se na mě ten zrzek mlsně díval a přišlo mi, že Sasukemu se to nelíbí taky. Ale to jsem si mohl jenom špatně vydedukovat.
***
Na letišti jsem už pro jistotu byl v sedm. Jasně, že neletíme normálním letem, ale soukromým. Jak jinak, že? Uchiha klan, ze kterého Sasuke pochází, je dost zazobanej. Je zazobanej tak moc, že je to vlastně až nechutný. Větší snobi jsem za celej svůj život neviděl, přitom Sasuke byl na základce fajn. Ale prachy a postavení člověka změní k nepoznání.
Všimnul jsem si, že Uchiha už je na letišti taky. Seděl v soukromé prosklené čekací hale, která tak dělila nízko postavené od vysoce postavených. S povzdechem a zvednutou hlavou jsem se vydal za ním. Ve dveřích se mi do cesty ale postavila ochranka.
,,To je v pořádku, je to můj asistent,“ slyšel jsem Sasukeho promluvit.
Ochranka mě sjela pohledem od hlavy až k patě a ustoupila mi z cesty. Já ji naopak sjel jenom drzým pohledem.
,,Jste tu brzo, Uzumaki“ uvítal mě opět tmavovlásek.
,,Lepší brzo než pozdě, pane,“ odpověděl jsem s pokrčením ramen a sednul si naproti němu na sedačku.
Sasuke zaklapl svůj notebook, do kterého doteď zíral a upřel na mě svůj spalující temný pohled.
,,Tak poletíme dřív? Není problém, aspoň budeme mít víc času.“
On se mě na něco ptá? Pochybuju. Spíš to jen tak vypadá, že chce znát můj názor.
,,Jistě, pane,“ odvětím jen, ,,jak chcete.“
Oba jsme se postavili a vydali se k jeho soukromému letadlu.
Naruko 