Kapitola dvacátá sedmá: Konec dobrý, všechno dobré

Karin rodila skoro šestnáct hodin a my tam byli celou tu dobu. Čekali jsme v čekárně, nebo posedávali v nemocničním bufetu, popřípadě jsme chodili po čekárně tam a jsem, a netrpělivě se dívali na hodiny. Co jsem se ještě stihnul dozvědět, čekala podle všeho holčičku.

Kapitola dvacátá šestá: Špatné zprávy

I přesto, že jsem vážil o deset, patnáct kilo víc, zvedl mě skoro jako pírko. Vylítnul se mnou z pokoje a opatrně, i když rychle, se mnou scházel schody do přízemí, kde už splašeně pobíhali jeho rodiče.

Kapitola dvacátá pátá: S pravdou ven

,,Co se s tebou sakra děje?“ uhodil jsem na něj o pár dnů později, když přišel z práce.

Kapitola dvacátá čtvrtá: Vánoční dárek

Po rozbalení dárků jsme ještě na chvíli poseděli, než jsme se rozhodli jít si nahoru lehnout.

Kapitola dvacátá třetí: Rozhodnutí

Sasuke se usadil v kuchyni na barové židličce a sledoval mě, jak nám připravuju kávu.

Kapitola dvacátá druhá: Překvapeních není nikdy dost

Společný oběd jsme si užili. V klidu jsme se najedli a… jo, je mi jasný, že mi to nevěříte. Místo jídla jsme si zašukali, přiznávám se. Na mou obranu, háral jsem. A i když jsem si ještě včera hrál na strašnýho nedostupnýho drsňáka, bejt celej den zavřenej v místnosti, hned vedle té Sasukeho a vědět, že nás dělí jenom zeď, bylo pro mě mnohem horší, než kdyby mě od něj dělilo několik kilometrů. Takže ano, jsem děsná slabota a opět a znovu jsem mu podlehnul.

Kapitola dvacátá první: Přemlouvání

Splnil jsem to, co jsem Sasukemu slíbil. Pomohl jsem mu převléci postel a pak jsem se měl prostě k odchodu. Zbytek heatu snad už zvládnu nějak sám. Nacpu do sebe pár prášků na tlumení a jinak si kdyžtak pomůžu rukou, nebo několika hračkami, co jsem měl doma poschovávané.

Kapitola dvacátá: Nedá se to snést aneb Ukojíš mě jenom ty

Byl jsem právě v obchodu s potravinami a nakupoval jídlo do zásoby, když se mi rozezněl telefon. S údivem jsem zjistil, že je to Itachi. Co mi asi chce?

Kapitola devatenáctá: Na pokraji šílenství

V pátek jsem si ulehčeně kráčel cestou na zkušební den do Peinovy firmy. Vstal jsem brzy, ještě před budíkem. Asi jsem se nemohl dočkat.

Kapitola osmnáctá: Způsob tu je

Ráno, když jsme se probudili a v koupelně vystřídali, jsme s Madarou v kuchyni narazili na Sasukeho. Ani se na nás nepozdravil, dokonce se na nás ani nepodíval. Ignoroval nás. Dělal, že tam vůbec nejsme. Nalil si z krabice džus do sklenice, uložil ji zpátky do lednice a zase si šel po svém.

Kapitola sedmnáctá: Zkouška

Přesně v sedm hodin jsem nervózně stepoval před vstupními dveřmi do Uchihovic vily. Vůbec jsem nechápal, proč jsem se předevčírem Madarovi vůbec svěřoval, ale asi jsem byl nějaký rozcitlivělý a možná i doufal v to, že mi třeba nějakým způsobem pomůže. Sám mi ji vlastně nabídnul a aby dostál svého slova, dal mi svou vizitku s telefonním kontaktem, kterého jsem nakonec včera využil. Ve skrytu duše jsem totiž taky asi doufal, že to není až takový perverzní prase, jak se na první pohled zdálo.

Kapitola šestnáctá: Návštěva

Co čert nechtěl, jen co jsem opustil firmu, narazil jsem na ulici téměř do vysokého tmavovlasého muže, který právě mířil k jejímu vchodu.

Kapitola patnáctá: Pochyby

Nakonec se zdržel až do neděle. Ani jsem mu to nemusel nabízet, prostě poznal, že ho tam chci. Potřebuju.

Kapitola čtrnáctá: Už je to tu zas

Schůzka s Peinem konečně dospěla konce a kupodivu se oba po několika měsících handrkování dohodli na obchodu. Úlevně jsme si vydechli, když on a jeho tři asistenti, opustili firmu.

Kapitola třináctá: Pozvání

O půl třetí se se mnou v kanceláři spojil jeden ze Sasukeho obchodních partnerů, Pein. Chtěl si domluvit další schůzku s tím, že tentokrát se už určitě domluví. Měl pro něj výhodnou nabídku, která prý bude prospěšná pro oba.

Kapitola dvanáctá: Nikdy ti nebudu patřit

Juugo byl vysoký, skoro dvoumetrový osmadvacetiletý chlapík. Byl zrzavý a měl krásné rudé, velké oči. Na to, že to byl zrzek, byla jeho pleť snědá už od narození, a to se mi na něm líbilo.

Kapitola jedenáctá: Polibek

Kolem páté se začala scházet všechna smetánka. Za chvíli tam bylo kolem třiceti lidí a večírek se mohl zplna rozjet.

Kapitola desátá: Večírek u Uchihů

Těch pár dnů do pátku uběhlo skutečně nehorázně rychlým tempem, že jsem se ani nestačil pořádně rozkoukat a už jsem stál opět se dvěma kelímky kávy v Sasukeho kanceláři.

Kapitola devátá: Ošetření

O pár minut později už Sasuke docela dost pečlivě ošetřoval rány na mém obličeji.

Kapitola osmá: Vyrušení

O pár hodin později na mě někdo zaklepal.

Kapitola sedmá: Trojnásobná omluva

Až do večera jsme zůstali v hotelovém pokoji, kde jsem svého milostivého šéfa snad uspokojil. Přece jenom jsem nemohl dopustit, abych já byl uspokojen a on ne. I když jeho i moje vzrušení cestou na hotel trochu opadlo, netrvalo moc dlouho, abychom se znova dostali do rauše, zvláště když jsme byli konečně v soukromí. Neodtrhli jsme se od sebe dobré tři hodiny. Nepřeháním, díval jsem se na hodinky.

Kapitola šestá: Restaurace

Druhý den jsme jeli taxíkem do jedné vyhlášené restaurace na domluvený oběd se Sasukeho starším bratrem a strýcem, který se k nám tak nějak… přisral. Asi nemusím zmiňovat, že jsem se svým šéfem opět prošukal celou noc, protože jsem se prostě nedokázal kontrolovat. Nenávidím se za to, fakt. Vždycky jsem se dokázal aspoň trochu ovládat, ale on všechnu moji pevnou vůli a ovládání ničil jako domeček z karet. Nevím, co to se mnou ten kluk dělá. Teda, už spíš muž. Už dávno muž.

Kapitola pátá: Sasukeho a Itachiho strýc

,,Hm, tak tohle je zatím nejhezčí asistent, kterého si mi přivedl na vyzkoušení,“ ušklíbnul se jeho bratr, kterému Sasuke, až na pár jasných známek, vypadl téměř z oka, a sjel mě pohledem hned potom, co jsme se vzájemně představili.

Kapitola čtvrtá: Zajímavá nabídka

Ani nevím, v kolik jsme šli spát. Rozdali jsme si to několikrát. A… No jo, bylo to úžasný. Jakby taky ne. Byl to Uchiha. Vždy a ve všem perfektní Uchiha.

Kapitola třetí: Nečekaný heat

,,Chcete jít do koupelny první?“ zeptal jsem se a skoro jako nějaká žena v domácnosti jsem sklidil špinavé nádobí.