,,Co se s tebou sakra děje?“ uhodil jsem na něj o pár dnů později, když přišel z práce.
Samozřejmě o hodně dýl než normálně. Vlastně poslední dobou chodil až podivně pozdě domů.
Měli jsme spolu jet pryč na víkend, abychom si všechno vynahradili, ale s tímhle jeho chováním se mi teda rozhodně nikam nechtělo.
Zamračeně se na mě podíval.
,,To je mi teda milý přivítání. Co by se se mnou mělo jako dít?“ nechápal mě a nakrčil nepříjemně obočí.
,,Chováš se poslední dobou divně. Skoro se mnou nespíš, v telefonu mě odbýváš, na esemesky skoro neodpovídáš. Vlídnýho slova se od tebe už jenom stěží dočkám, nehledě na to, že mi přijde, že schválně chodíš z práce takhle pozdě, protože doufáš, že já už budu spát a ty se se mnou nebudeš muset bavit,“ založil jsem si vzpurně ruce na prsou a pohodlněji si poposedl v posteli.
Chtěl jsem zjistit, co se děje, protože tohle se mi fakt nelíbilo. Začínal jsem si pomalu myslet, že jsem opravdu naletěl a nechal se označit ve víru pomíjivého štěstí, a teď skončím jako Lee.
Sasuke jenom protočil očima a sundal si sako, které pověsil ve skříni na ramínko.
,,Hodláš mi tu dělat nějaký žárlivý scény?“ uchechtl se.
To mě zarazilo.
,,Mám snad důvod žárlit?“ vydechl jsem.
Ne. S nikým nespí. Cítil bych to. Zjišťoval jsem si to.
Neodpověděl a svlékl si košili, která taky přistála na ramínku ve skříni.
,,Sasuke?“ zamumlal jsem v otázce jeho jméno, aby mě laskavě přestal ignorovat.
Otočil se na mě.
,,Máš někoho jiného?“ zeptal jsem se naprosto normálním hlasem, přitom to ve mě to vřelo, jak blázen.
,,Ne,“ odpověděl jednoduše.
,,Tak co se děje?“ naléhal jsem na něj.
Proč se mi nechce svěřit s něčím, co ho trápí? Však jsme na to dva, ne? A za chvíli na to budeme přece tři. Pak mi to v tu chvíli došlo. Instinktivně jsem se chytil za bříško a postavil se.
,,Ty ho nechceš viď?!“ vyjel jsem na něj vztekle.
,,Co to tady meleš?“ snažil se tvářit překvapeně, ale já ho prokouknul.
Určitě je tohle ono! Rozmyslel si to!
,,Nechceš ho! Vidím to na tobě!“ osopil jsem se na něj.
Do očí se mi nahrnuly slzy.
On jenom sklopil hlavu.
,,Proč si teda chtěl, abych si ho nechal?!“ zařval jsem na něj vztekle.
Už mi došla trpělivost a nedokázal jsem být jenom tak v klidu. To prostě nešlo. Potřeboval jsem konečně znát odpovědi.
,,Protože jsem nevěděl, že je Karin těhotná…“ vydechl zlomeně.
A mě se v tu chvíli na moment zastavilo srdce. Cože co?
,,P-prosím?!“
Tak tohle je to, co ho sžírá?! Kdo je kurva Karin?!
,,Mrzí mě to,“ zašeptal bolestně a bylo to upřímné.
,,Kdo to je?“ zavrčel jsem.
Sasuke si zhluboka povzdechnul a rukou si prohrábnul černé vlasy.
,,Ta holka z večírku, co se tady konal.“
,,Ale… ale… vždyť jste…“ drmolil jsem a už jsem ani nenacházel slov.
Svět se mi začínal hroutit.
,,Dva měsíce před tvým otěhotněním…“
Takže co nejdřív bude mít teď ta malá svině termín.
,,Bude na tebe mít nárok…“ vydechl jsem bolestně a nechal několik slz skanout po tváři.
Sasuke se skloněnou hlavou přikývnul.
No… Tak to je prostě v prdeli.
Když alfa oplodní omegu, ale neoznačí si ji a pak si najde druhou omegu, kterou si označí, ze zákona si bude muset označit i druhou omegu, ať už chce nebo ne, jelikož nosí jeho dítě. Což znamená dělení se o pozornost alfy a samozřejmě bolest, kterou bude přinášet plnění jistých povinností. Ta by ale podle všeho měla být snesitelná a nemusela by být potlačována případnými léky.
Netuším, co tohle bylo za naprosto dementní pravidlo, ale bylo to prostě tak. S tím se tak nějak nedalo nic dělat.
Otvíral jsem a zavíral pusu jako ryba na suchu, která touží po vodě. Bylo mi na omdlení a na zvracení najednou. Dělalo se mi špatně jenom z pomyšlení, že bych se o Sasukeho musel s někým dělit.
,,Nevíme ještě jistě, jestli je to dítě moje. Musíme počkat, až se narodí a pak se udělají testy otcovství,“ konečně zase zvedl zrak a podíval se na mě.
Vypadal vážně strhaně a bylo na něm poznat, že celá tahle záležitost mu je hodně proti srsti.
Ale něco mi tu nesedělo.
,,M-my?“ vydechl jsem překvapeně.
Jak jako my? Jako myslí tím nás dva nebo snad ještě někoho jinýho? Jak by mohl myslet nás dva, když já o to vím až teď, a to jenom proto, že jsem si nechtěl nechat srát na hlavu.
,,Kdo to ví?!“ vybouchnul jsem.
Podle jeho pohledu jsem to poznal dost jasně, aniž by cokoliv musel říkat. Věděli to všichni. Až na mě, samozřejmě.
Tak proto jsem kolikrát v Mikotiných očí viděl záblesk lítosti a smutku, když jsme se bavili a probírali různé věci. A já idiot vůbec netušil, proč tomu tak je.
,,I když by se prokázalo, že je moje, tak proběhne soud… My dva jsme spřízněný, problesklo to mezi námi po polibku a patřili jsme si tak dříve, než jsem si tě vůbec označil. Než vůbec Karin přišla na to, že je v tom. Takže by to mohlo hrát na naši stranu a já bych ji nemusel označit, kdybychom to vyhráli,“ začal rychle mluvit, aby se aspoň nějak vykroutil z toho, že mi zamlčel tak sakra důležitou a podstatnou věc.
Začal jsem z ničeho nic vrtět hlavou a mířit couvavými kroky ke dveřím z našeho pokoje. Momentálně jsem s ním nechtěl být vůbec v jedné místnosti.
,,Naruto, omlouvám se, pojď ke mně prosím,“ začal ke mně mířit, ,,Promluvíme si o tom.“
,,Ne! Nechoď ke mně! Zradil si mě! Tahal si mě za nos! Lhal jsi mi do očí! Lhali jste mi úplně všichni! A klidně bys to takhle táhnul dál, kdybych s tím na tebe neuhodil!“
,,Ale pro tvoje dobro!“ vyjel na mě najednou a rozmáchnul kolem sebe rukama.
,,Pro moje dobro?!“
,,Nesmíš se stresovat, víš to!“
To byla jenom posraná výmluva.
,,Jak dlouho to víš?“ zamračil jsem se na něj vztekle.
Už jsem byl u dveří a bral za klidu.
Sasuke si nervózně skousnul spodní ret a uhnul pohledem, aby se na mě nemusel dívat.
Ó jé.
,,Jak dlouho to víš?!“ přidal jsem na hlase a svou otázku zopakoval.
,,Asi… asi tři měsíce.“
,,Tři měsíce?! Tři měsíce ze mě děláš totálního kokota?!“
,,Naruto… nech-„
,,Jdi do prdele, ty jeden zatracenej Uchiho!“ zařval jsem na něj se slzami v očích a utekl.
Zaběhnul jsem do dětského pokojíčku a pro všechny případy se tam i zamknul. Sesunul jsem se vynervovaně na zem, složil hlavu do dlaní a začal usedavě brečet.
Ozvalo se tiché, ale naléhavé klepání.
,,Naruto, pusť mě dovnitř.“
,,Ne!“ vyjeknul jsem a obraně jsem si objal bříško.
,,Lásko… promluvíme si v klidu… Dopadne to dobře. Slibuju.“
,,Vypadni! Nech mě být! Nechci tě vidět ani s tebou mluvit!“
,,Miláčku-„
,,Nech mě být, sakra!“ vyštěknul jsem tak naštvaně, až mi přeskočil hlas.
Sasuke za dveřmi ještě chvíli zůstal, cítil jsem tam jeho přítomnost, i když na mě už nemluvil, než se s povzdychem odebral nejspíš zpět do našeho pokoje. Já zůstal tam, kde jsem byl, až do rána.
Nespal jsem. Nedalo se to.
Vlezl jsem si do houpacího křesílka vedle kolébky. Schoulil se tak, jak mi to vypouklé bříško dovolovalo a zíral jsem před sebe. Nechával jsem slzy stékat po tváři a vůbec jsem se tomu nebránil. Můj život se začínal hroutit.
***
Nastal pátek. Dneska jsme měli jet na ten společný víkend, jak mi hrozně sliboval. Tak strašně jsem se těšil, že s ním strávím zase nějaký čas a budeme spolu jenom my dva. Poslední dobou mi vážně chyběl a opravdu mi chyběli nějaké naše společné chvilky, ale… teď to prostě padlo. V tuhle chvíli jsem s ním rozhodně nikam jet nechtěl. Nejradši bych vzal do ruky pánvičku a zarazil s ní ho do země. Ať si tam vezme tu svou kurvičku, ta by to určitě ocenila.
Oči jsem měl napuchlé a rudé od celonočního pláče. Brečel jsem tak dlouho, dokud bylo ještě vůbec co brečet. V krku mě bolelo, jako kdyby polykal žiletky a v žaludku kručelo tak moc, že se mi z toho vlnilo břicho.
Měl bych se jít aspoň trochu najíst. I když jsem měl dojem, že to, co pozřu vyzvracím, věděl jsem, že hlady se trápit prostě nemůžu. Pomalu jsem se postavil z houpacího křesla a opatrně protáhnul ztuhlé končetiny.
Nabral jsem už několik kilo navíc a prďolka byl taky už pěkně těžkej. Když jsem si na něj vzpomněl a pak si uvědomil, že je tu ještě jedno dítě, které se bude hlásit o Sasukeho pozornost a péči, bylo mi znova do breku. Zavrtěl jsem hlavou, abych ty nepříjemně bolestné myšlenky vyhnal z hlavy, promnul si suché oči a vylezl z pokoje. Taky bych se měl asi opláchnout.
***
V kuchyni jsem narazil na zbytek rodiny, kde Mikoto chystala snídani. Sasuke jim nejspíše všechno řekl, protože jakmile mě jeho matka spatřila, vylítla od kuchyňské linky a pevně mě objala.
,,To bude dobrý, Naruto. Zvládneme to, uvidíš,“ kolíbala se mnou ze strany na stranu, ,,Určitě se to nějak vysvětlí. Tím jsem si jistá… A pokud ne, poženeme to před soud a nějak to uděláme.“
Já jsem ji to objetí neopětoval. Jen jsem tam tak stál s neutrálním výrazem a nechal sebou pohupovat sem a tam.
,,Pojď se najíst, zlatíčko, musíš mít hlad,“ řekla, když mě pustila.
,,Vezmu si to nahoru,“ řekl jsem jen tiše.
Se smutným, ale přesto chápavým povzdechem kývla hlavou.
Nabral jsem si pár drobností na talířek, nechtěl jsem to nijak přehánět, a pomalým krokem odcházel zpátky do pokoje mrňouska, kde jsem se usadil zase do mého oblíbeného houpacího křesla.
***
Za chvíli za mnou přišel Sasuke. Tentokrát jsem za sebou nezamknul. Ne, že bych na to zapomněl, ale neměl jsem na to sílu.
,,Ten… společný víkend jsem zrušil,“ zamumlal provinile.
,,Nemusel si,“ odbyl jsem ho.
Překvapeně na mě pohlédl.
,,Mohl jsi tam vzít tu couru,“ ušklíbnul jsem se jízlivě a přestal se pohupovat v houpacím křesle, ,,Jí by se to líbilo a určitě by to ocenila.“
Jeho výraz posmutněl.
,,Naruto, prosím… omlouvám se,“
,,O co prosíš, hmm?! Za co se omlouváš?!“
,,Omlouvám se za to, že jsem ti to neřekl hned, co jsem se to dozvěděl. Ale nechtěl jsem tě zbytečně stresovat, pochop to prosím.“
,,Ne, nechápu to! Tys mi prostě lhal, Sasuke! Několikrát jsem se tě ptal, co se s tebou děje a ty sis vymejšlel výmluvy, jak je toho v práci na tebe hodně. Měl si mi to říct hned, a ne až v době, kdy to z tebe dostanu pomalu násilím! Mohli jsme něco vymyslet spolu! Ale ty jsi všechno řešil za mými zády!“ vyjel jsem na něj vztekle, Vůbec si na mě nebral ohled!“
Vylítnul jsem z křesla. Už jsem ho zase měl plný zuby a nechtěl s ním být v jedné místnosti. Potřeboval jsem být zase v klidu sám a všechno si to pořádně promyslet.
Jenže jsem udělal asi až moc prudký pohyb, protože zády a bokem mi projela najednou tak prudká bolest, že jsem se skácel na zem.
Sasuke mě už zachytit nestihnul.
Spadl jsem v křeči přímo na bříško. Do očí mi vhrkly slzy bolesti.
,,Naruto!“ přiskočil ke mně okamžitě.
Jeho hlas byl plný paniky.
,,Naruto! Jsi v pořádku?!“
,,Břicho… Hrozně to… bolí,“ začal jsem brečet.
Cítil jsem, že je něco špatně. Hrozně to bolelo.
,,Mami! Tati! Naruto spadnul! Auto! Nastartujte kurva auto!“ řval hystericky Sasuke a popadl mě do náruče, ,,Musíme do nemocnice!“
Naruko 