I přesto, že jsem vážil o deset, patnáct kilo víc, zvedl mě skoro jako pírko. Vylítnul se mnou z pokoje a opatrně, i když rychle, se mnou scházel schody do přízemí, kde už splašeně pobíhali jeho rodiče.
,,To bude dobrý, lásko. To bude dobrý! Pojedeme do nemocnice, tam tě vyšetří, neboj se, lásko,“ šeptal a hlas se mu klepal, ,,Bude to dobrý, neboj se. Všechno bude dobrý.“
***
Venku už stálo přistavené a připravené auto. Fugaku seděl za volantem a Mikoto nám už otvírala zadní dveře.
,,Jak se to stalo?!“ peskovala Sasukeho.
,,M-m-moje… chyba… Vystartoval jsem rychle… z-z křesla… Píchlo to,“ dostával jsem ze sebe ztěžka.
I když jsem byl na Sasukeho vážně naštvaný, tohle nebyla jeho chyba. Pořád jsem byl prostě horká hlava a v ten moment jsem si neuvědomil, že mám na sebe prostě dávat mnohem větší pozor.
Sasuke mě opatrně nacpal do auta, hned ho oběhl a sednul si vzadu ke mně. Přivinul si mě do náruče, kde jsem se ochotně stočil. Potřeboval jsem ho cítit. Objal jsem si rukou bolavé bříško a hlavu nechal spadnout do jeho klína. Ve vlasech jsem ucítil jeho ruku, jak mě jemně hladí.
Fugaku od domu vyrazil zběsilým tempem, až od kol odlítával štěrk z příjezdové cesty. Hnal se ulicemi jako ve filmu Rychle a zběsile, červená nečervená, pokuta nepokuta.
***
Do nemocnice jsme se dostali v rekordním čase osmi minut. Normálně to trvá asi sedmnáct.
Mikoto vylétla z auta ještě dřív, než Fugaku stačil zaparkovat a zmizela v nemocniční hale.
Pár sekund na to, ke mně už přibíhala spolu s nějakou sestrou, která táhla před sebou vozík. Opatrně mě do něj za samozřejmé Sasukeho asistence posadili a rozjeli se se mnou rovnou do vyšetřovny.
Byl jsem tam sám, jen se sestrou a doktorem. Mikoto, Fugaku a Sasuke čekali nervózně venku.
Vyšetření trvalo jenom chvilku a podle výrazu doktora jsem věděl, že je něco špatně.
,,Mrzí mě to, pane Uzumaki,“ pronesl ztěžka, ,,sestro, objednejte nás okamžitě na sál prosím.“
Já se rozbrečel, protože jsem věděl, co to znamená. Totálně mě to dostalo. Začal jsem se na lůžku klepat, jako kdybych dostal epileptický záchvat.
Sestra vyšla ze dveří a jediné, co jsem slyšel, byl Mikotin výkřik a následné volání jejího jména. Ten hlas patřil Fugakovi. Musela se zhroutit. A já do toho neměl daleko.
Doktor mi pomohl slézt z vyšetřovacího stolu a přemístit se na lůžko, které s sebou o pár sekund později přivezla sestra. Museli jsme projet kolem zhroucené Mikoto, která plakala ve Fugakově náruči a ten ji se slzami v očích utěšoval, a naprosto zdrceného Sasukeho, který mě doprovázel pohledem. Slyšel jsem, jak mu doktor sděluje, že se s námi nikam nesmí, že hned, co to bude možné, informuje ho o mém stavu.
***
Operace proběhla rychle a bez komplikací. Vyjmuli ze mě mrtvý plod a zašili mi břicho. Všechno proběhlo pod celkovou narkózou, takže jsem stejně vůbec nic nevnímal, jen jsem prostě tak nějak tušil, co se zrovna chystá. Co by taky jiného dělali, ne?
***
Když jsem se probral v nemocničním pokoji, všichni tam tiše seděli.
Sasuke mě celou dobu držel za ruku. Oči měl napuchlé a rudé stejně jako já ráno. Instinktivně jsem si sáhnul na bříško, kde jsem už nenahmatal příjemný kulatý balónek, ale pouhou, lehce vyboulenou plochu. Něco mi chybělo. Cítil jsem to. Cítil jsem se najednou tak strašně prázdný.
,,C-c-co to by-lo?“ vydechl jsem těžce.
Silou jsem zadržoval další příval slz.
Sasuke si skousnul spodní ret a zahleděl se mi do očí. I přes to, jak si tvrdě spodní ret hryzal, tak se mu třásl. Pochopil, na co jsem se ptal.
,,Kluk,“ zašeptal zdrceně potom, co bolestně zavřel oči a sklopil hlavu.
Pevně mi sevřel ruku.
Kluk? Mohl… mohli jsme mít kluka? Jak by asi vypadal? Byl by podobný mě nebo Sasukemu? Jaký by měl asi oči nebo vlasy? Jaký by měl hlas? Jak moc by byl rozkošný? To všechno se mi honilo najednou hlavou.
,,Jak dlouho… tu budu muset… být?“ zeptal jsem se tiše s několika pauzami.
Nebylo mi úplně nejlíp a byl jsem hrozně unavený, i když jsem prospal nejspíš několik hodin.
Sasuke mi neodpověděl. Cítil jsem, jak mi na ruku dopadají jeho horké slzy.
,,Tři dny. Pokud bude vše v pořádku, pustí tě domů,“ ujal se slova Fugaku.
I on byl hodně raněný. Viděl jsem mu to na očích, ale snažil se být aspoň minimální oporou pro svou ženu i pro svého syna.
,,Necháte… mě prosím o samotě?“ požádal jsem je jemně.
Nechtěl jsem je nějak hrubě vyhánět, ale… doopravdy jsem byl unavený a hlídat mě tu, když jsem byl pod dohledem doktorů, bylo zbytečné.
Mikoto ke mně přistoupila a pohladila mě po tváři.
,,Samozřejmě, zlatíčko, odpočiň si. Musíš nabrat síly. Dovezeme ti nějaké věci,“ zašeptala mateřským hlasem, jemně mě políbila na čelo a s Fugakem po boku odešla.
Sasuke se k ničemu ale neměl.
,,Mr-zí mě to… Tak mo-c mě to mr-zí… Za všech-no můžu já…“ rozvzlykal se jen co se za jeho rodiči zavřely dveře.
Neopověděl jsem mu. Nelitoval ho. Nevymlouval jsem mu to. Ale vinu jsme nesli oba. Neměl jsem tak pitomě rychle vstávat ze židle, neměl jsem být tak impulsivní. A on mi neměl nic tajit.
,,Mohl bys… mohl bys prostě jenom odejít?“ požádal jsem ho tiše.
Sasuke smutně a rezignovaně přikývnul.
,,Můžu přijít zítra?“ zeptal se nadějně.
,,Hm…“
***
Odpoledne se ještě jenom na krátko zastavila Mikoto s Fugakem. Bez Sasukeho. Dovezli mi nějaké oblečení, mobil, nabíječku, sluchátka, nějaké knihy na zabavení. Stejně jsem na nic z toho neměl náladu. Jen jsem tupě hleděl do zdi a hladil si bříško, kde už nic nebylo…
***
Druhý den se Sasuke objevil už ráno. Tiše si vedle mě sedl, chytl mě za ruku a mlčel. Takhle jsme tam byli až do konce návštěvních hodin. Nechápu, jak to mohl vydržet. Jen tam tak sedět a mlčet. Bylo mi jasné a bylo na něm vidět, že by mě chtěl nějak rozptýlit, ale nevěděl jak. Sám jsem to upřímně nevěděl. Jediné, na co jsem tak nějak spoléhal a na co jsem se v mysli upínal bylo, že to chce prostě čas.
***
V propouštěcí den se pro mě Sasuke zastavil. Pomohl mi sbalit těch několik málo věcí, co jsem tu měl s sebou. Počkali jsme na propouštěcí zprávu, se kterou o necelou hodinku později přišel doktor.
,,Za týden si dojděte na kontrolu k vašemu doktorovi. Udělá vám vyšetření a vyndá stehy. Nedělejte nic namáhavého, necvičte nějaké těžké cviky, moc se neohýbejte a rozhodně nic těžkého netahejte,“ poučoval mě, ale já ho stejně poslouchal jenom na půl ucha.
Jenom jsem mu to automaticky odkýval a se Sasukem jsme pomalu odešli.
Nasedli jsme do auta a rozjeli se k němu domů. Samozřejmě jsme byli celou dobu potichu. Neměl jsem chuť se bavit. Ani s ním, ani s nikým jiným. Vůbec jsem nevěděl, co budu teď dělat. Na nic jsem neměl náladu. Na nic jsem se netěšil. Jako kdyby můj život najednou skončil. Jako kdyby nějaká moje část zemřela.
***
Vybalil jsem si v našem pokoji a beze slova se odebral do dětského pokojíčku, který zůstal zcela netknutý.
V hlavě se mi honily představy toho, jak si tu s malým hraju, jak mu čtu, uspávám ho, krmím. Jak se spolu mazlíme, jak ohrnuju nos nad přebalováním jeho nadutých plenek, jak ho strojím do pěkného oblečení.
Hrnuly se mi zase slzy do očí, když jsem si uvědomil, že nic z toho vlastně nebude. Minimálně ještě nějakou dobu. Vlastně… ani jsem netušil, jestli mám vůbec zájem otěhotnět znovu. Rozhodně do doby, než se vyřeší to s tou mrchou, jsem to tedy neplánoval.
Ucítil jsem, že v místnosti už nejsem sám.
Sasuke se za mě tiše přikradl.
,,Kdy má termín?“ zeptal jsem se odtažitým hlasem.
,,První za dva dny, co vím,“ odpověděl mi upřímně.
Už takhle brzo?
,,Pojedeš tam, až bude rodit?“
,,Ne.“
,,Proč? Měl bys.“
,,Chci tu být s tebou. Potřebuješ mě víc, než ona… Snad… Doufám,“ polknul nejistě poslední slova.
,,Měl by si tam být s ní. Bude tě u toho potřebovat,“ odvětil jsem tiše.
,,Jenže mě nezajímá, Naruto. Zajímáš mě jenom ty. Miluju jenom tebe… jako nikoho jinýho na světě.“
,,Co když bude tvoje?“ skoro jsem si až znechuceně odplivnul.
Ta představa se mi absolutně hnusila a příčila a prostě jsem ji nesnášel.
,,Tak bude soud. Nezajímá mě to. Značit si ji nebudu a tečka.“
Otočil jsem se a podíval se na něj.
,,Víš, že budeš muset. Bude to tvoje povinnost.“
Sasuke se zlehka uchechtnul.
,,Myslím si, že někdo tady taky nedělal to, co byla jeho povinnost a drze a vzpurně odolával.“
Musel jsem se usmát. Nedalo mi to.
,,Naruto…“
Sasukeho výraz se opět změnil na smutný. Chytnul moje ruce do svých, sklopil pohled a chvíli na to spojení jenom tiše hleděl.
Já trpělivě vyčkával.
,,Nedokážeš si ani uvědomit, jak moc teď trpím a vyčítám si to, co se stalo. Nemůžu se ti ani dostatečně omluvit, protože na tohle žádná omluva neexistuje… Jen chci, aby si věděl, že tě pořád strašně moc miluju a doufám, že z mýho života kvůli tomuhle neodejdeš.“
Sevřel jsem pevně jeho ruce.
,,Já… já upřímně nevím, jak to teď všechno bude, Sasuke. Je to teď pro mě hrozně těžký.“
,,Já vím, lásko,“ povzdechl si.
Viděl jsem na něm, že opravdu trpí a vyčítá si to. Vlastně jsem byl tak nějak rád, že tu bolest nemusím prožívat jen já sám.
,,Dáš mi pusu?“ zeptal jsem se ho tiše.
Pořád jsem byl uražený, že mi to zamlčel, ale zároveň jsem si uvědomoval, že prostě bez něj nemůžu být a že mi jeho dotek chybí.
,,Na to se nemusíš přece ptát,“ zasmál se smutně a sklonil se ke mně.
Políbili jsme se. Smutně, vyčítavě, ale i s láskou. Vzájemnou.
Do pokoje najednou vtrhla Mikoto.
,,Karin rodí!“ vyhrkla vztekle.
Podívali jsme se na ni zmateně.
,,První termín má ale až za dva dny,“ zamračil se na ni Sasuke.
,,Přišlo to na ní dřív. Volala ti, tak jsem to zvedla,“ řekla a držela v rukách jeho telefon.
,,A co jsi jí řekla?“
,,Nic podstatnýho. Že momentálně máš něco na práci, a proto jsem to zvedla. Že ti to vyřídím hned, až to bude možný,“ pousmála se a těkala očima po pokoji.
,,Díky, mami,“ pousmál se na ni Sasuke.
Mikoto přikývla a s úsměvem odešla. Nejspíš byla ráda, že se nehádáme a vypadáme tak nějak… pořád spolu.
,,Pojedeme tam,“ rozhodl jsem se.
,,Proč, proboha? Máš odpočívat!“
,,Až se to děcko narodí, můžeš si rovnou nechat udělat testy,“ pokrčil jsem rameny.
Musel jsem to vědět co nejdřív. Musel jsem vědět, jestli to dítě je Sasukeho nebo ne. Pak uvidíme, co bude dál.
Líbnul mě do vlasů.
,,Tak jedeme.“
Naruko 