Těch pár dnů do pátku uběhlo skutečně nehorázně rychlým tempem, že jsem se ani nestačil pořádně rozkoukat a už jsem stál opět se dvěma kelímky kávy v Sasukeho kanceláři.
,,Večírek začíná v pět, ve tři odtud zmizíme, abychom se připravili,“ obeznámil mě s plánem na dnešní večer.
,,Zmizíme? My?“ nechápal jsem.
,,Máš s sebou oblek?“
,,Jo, však jste mi říkal, ať si ho vezmu s sebou do práce.“
Nemusí vědět, že mi doma trvalo snad dvě hodiny, než jsem zvolil vhodnou barvu obleku, košile a kravaty. Nechápu, proč jsem si s tím vůbec dával takovou práci, když jsem tam ve finále ani nechtěl jít. Bohužel jsem byl donucen.
,,Skvěle,“ pousmál se mírně, ,,A k tvým otázkám. Ano, my. Pojedeme k nám a tam se připravíme.“
,,To není dobrý nápad, pane,“ zamračil jsem se a posunul mu po stole kelímek s kávou.
Doteď jsem nezjistil, jestli to kafe vážně pil, nebo ho vždycky někam vylil a já tak zbytečně přicházel o peníze.
,,Začínám být na tuhle tu tvou větu už alergický,“ zamručel nespokojeně černovlasý muž.
Jenom jsem protočil očima a ušklíbnul se.
,,Ale je to pravda, pane,“ trval jsem si pořád na svém.
,,Myslím si, že já sám vím, co je dobrý nápad a co špatný,“ odsekl mi.
,,Vážně?“ rejpnul jsem si s pozdviženým obočím.
Zase tu mezi náma panovala taková ta hravá nálada, kdy jsme se takhle kočkovali. Ať jsem chtěl nebo ne, líbilo se mi to.
,,Jistě a rovnou tě upozorňuji, že ještě jednou uslyším tu šílenou větu, tak tě ohnu tady přes stůl a dám ti co proto,“ v očích se mu chtivě zablesklo.
Zachvátil mě nával vzrušení. Sice jsem se nadopoval supresivy, aby mě necítila žádná alfa, ale tenhle chlápek byl prostě výjimkou. Pořád jsem si pamatoval tu jeho poznámku tenkrát v Ósace.
Škodolibě jsem se zasmál a dost drze se nahnul přes jeho stůl až těsně k němu.
,,To není dobrý nápad, pane,“ zopakoval jsem pobaveně a v očích mi jiskřilo, stejně jako jemu, ,,mohl by totiž někdo přijít a vidět nás, víte? To byste se nejdřív totiž musel naučit jednu podstatnou věc a to, zamknout dveře.“
Sasukeho oči se zúžily vzrušením, ale díkybohu svého slibu nedostál. Nebo bohužel?
,,Počkej u nás doma,“ zavyhrožoval mi pobaveně.
Jen jsem se ušklíbnul a stáhnul se. Zaplul jsem do své kanceláře a vrhnul se do práce.
***
Sasukeho dům byl jak jinak než abnormálně přepychový. Nebo respektive dům jeho rodičů. Bydlel u nich. Možná by to někomu přišlo divný, zvlášť v jeho věku, ale komu by se odtud chtělo do vlastního.
Všechno se všude naleštěně lesklo, až oči přecházely. Nejnovější a nejdražší nábytek a dekorace. Křišťálový lustr v hale. Jo, někdo se má fajn, někdo se dobře narodil. Netuším, proč jsem se najednou cítil, tak trapně, když jsem si vzpomněl na to, že Sasuke byl vlastně u mě doma. V mém skromném dva plus jedna. Neřekl na to vůbec nic, ani se nijak pohoršeně nedíval.
Přišla nás přivítat Sasukeho máma, Mikoto.
,,Naruto! Nepoznala bych tě! Vyrostl jsi a zmužněl! Je z tebe kus chlapa,“ přivítala mě tak, jak bych to nikdy nečekal.
Přivinula si mě s vlídným úsměvem od ucha k uchu k sobě do náruče. Obejmula mě! Do prdele, co to zase je za hru?!
,,D-dobrý den, paní Uchihová,“ zrozpačitěl jsem z jejího tak osobního chování.
Sasukeho máma byla vždy příjemná paní. Na základce jsem ji několikrát potkal a moje máma si s ní rozuměla. Měly se rády.
,,Přijmi, prosím, mou upřímnou soustrast za oba tvé rodiče. Posílala jsem ti kondolenci, ale vrátila se mi zpět,“ držela mě za paže a smutně se na mě usmívala.
,,Děkuju, po smrti mámy jsem se z bytu odstěhoval. Nějak jsem to tam nemohl vydržet,“ odvětil jsem a najednou mě zalila vlna smutku.
,,To samozřejmě chápu,“ řekla a pak se podívala na Sasukeho.
,,Jděte se připravit, chlapci, já musím ještě něco obstarat, než se tu začnou všichni scházet,“ kývla na něj a zase zmizela, kdoví kam.
Byl jsem z ní trochu mimo. Rozhodila mě. Fakt, že jo.
***
Po Sasukeho boku jsme vystoupali po lehce stočených schodech na pravé straně do prvního patra a zapluli do jeho pokoje. Sasuke se začal přede mnou bezostyšně svlékat a odhazovat svoje oblečení na postel. Bože, co to zase dělá?!
,,Snad se nestydíš,“ zasmál se na mě, když přede mnou stál jenom v trenkách.
Bože, byl tak sexy sakra! S tichým polknutím jsem si uvolnil kravatu a stáhnul sako. Cítil jsem na sobě jeho hladový pohled.
,,Musíte se na mě tak dívat, pane?“ nevydržel jsem to.
,,Jak?“ ušklíbnul se.
,,No… tak… tak hladově, sakra.“
,,Nemůžu si pomoct,“ pokrčil rameny.
,,Pořád mě cítíte?“ zeptal jsem se zvědavě na něco, co mi stejně bylo jasné.
Jenom beze slova přikývnul, načež jsem si já tiše povzdechnul.
Přikradl se ke mně jako šelma a vzal můj obličej do dlaní. Zadíval se mi hluboko do očí. Kdeže mám sakra ten límec?! V puse jsem měl najednou sucho jako na Sahaře.
,,Něco mě k tobě strašně táhne… Cítím tě, i když máš v sobě supresiva… Cítím tě jinak, než ostatní… Nechápu, co se to se mnou děje,“ zavrněl mi do ucha, ke kterému se naklonil a pak se rty o kousek snížil jenom proto, aby mi jazykem přejel po krku.
Zasténal jsem. Bylo to tak strašně příjemné až jsem se z toho zachvěl.
,,Chci, aby si mi patřil,“ zavrněl mi do krku a políbil ho.
Vrněl jako kočka. Nasucho jsem polknul. Ne, to nejde, nenechám se označit. Nemůžu. Nejde to. Ne od něj. Rychle jsem od něj ustoupil. Možná až moc zbrkle.
,,Říkal jsem, že nechci patřit nikomu… zatím,“ zavrčel jsem v obranném gestu.
Srdce mi v hrudníku divoce dovádělo. Líbila se mu Sasukeho blízkost.
,,Ale proč? Měl by si to ve všem jednodušší! Já to prostě nechápu!“ vyhrknul nechápavě a rozhodil rukama.
,,Jednodušší? Cha, dovolte, abych se zasmál, pane. Omegy to nemají jednodušší. Nikdy! Už jenom to, že si nás někdo sváže k sobě, nás omezuje úplně ve všem! Už si nemůžeme nikoho najít, nikoho, o koho bychom třeba měli v budoucnu zájem. Do konce života musíme být jenom s tím jediným i proti naší vůli,“ začal ve mně vřít vztek.
Vždycky jsem začal pěnit, když padlo na tohle téma. Copak to nechápe? Jasně, že ne, on je alfa. Jak by taky mohl. On není svázaný potupnými pravidly společnosti, on je… volný. Může si dělat, co chce. Mě například ani nedali hypotéku v bance, když jsem si chtěl koupit byt po smrti matky. Ne proto, že bych neměl dostatečné příjmy, ale proto, že jsem omega. A omegy nesmí nic vlastnit.
Sasuke se na mě zamračil.
,,Já bych se k tobě nechoval, jako ke kusu hadru, Naruto,“ pronesl tiše.
Zasmál jsem se.
,,Jo, to říkají všichni… To říkal i Neji mému kamarádovi Leemu, který zastával stejný názor jako já… Lee se jím nechal zblbnout. Samé dárky, pozornost, spousta sexu, drahý výlety… Nakonec na to Lee přistoupil a od té doby? Má totálně zkurvenej život! Neji se k němu chová jako ke služce. Je na tom hůř, než byl. Mimo heat, kdy je normálně při smyslech ho Neji znásilňuje, protože s ním za normálních okolností už spát ani nechce. Mlátí ho. Týrá. Užívá si s jinejma a je mu jedno, že Lee to pozná, že to ví a že nehorázně trpí,“ byl jsem rudý vzteky.
Sasuke na mě trochu překvapeně a zaskočeně hleděl. Asi nečekal, že spustím takovouhle sonátu.
,,Nevěděl jsem, že máš takového přítele,“ řekl jen.
,,Jak byste taky mohl?! Nikdy jste se nezajímal, ale to vám za zlé opravdu nemám. Nejsem ničí hračka, nejsem věc, i když jsem omega,“ odsekl jsem.
,,Takže radši budeš riskovat to, že na tebe na ulici přijde opět neočekávaný heat a někdo tě znásilní? Co když se jednou budeš bránit tak moc, až tě zabijou?“ přiskočil ke mně a chytil mě za paže.
Prudce se mnou zatřásl, jako by mě snad chtěl probrat z nějakýho transu.
Setřásl jsem ze sebe jeho paže, jak mi byl najednou jeho dotek úplně nepříjemný.
,,Tak ať, umřu aspoň volnej,“ zavrčel jsem vzpurně, ,,A budu na to kurva hrdej!“
Plesk!
Hlava mi cukla stranou. Vytřeštil jsem oči. On… mě praštil. Praštil mě! Normálně mi dal facku!
,,Tohle už nikdy neříkej.“
Sasukeho hlas zněl tak chladně a přísně.
Chvíli jsem se díval ještě do strany, než jsem se na něj pootočil. Tvář mi hořela, cítil jsem na ní pořád jeho dlaň. Hruď se mi rychle zvedala a klesala. Měl jsem sto chutí po něm skočit a vyškrábat mu oči. Přinejmenším.
,,Omlouvám se, to jsem přehnal, mrzí mě to,“ promnul si spánky a krok ode mě ustoupil dozadu, snaže se mi dát zpátky můj osobní prostor.
Opovržlivě jsem se na něj díval. Proč tohle nesu mnohem hůř než to, že mě na začátku týdne znásilnili tři chlapi?!
***
Bez jediného slova jsme se nakonec převlékli a sešli dolů pomoci Mikoto s konečnými přípravami. V salónku, kde se večírek měl konat jsme potkali Itachiho s dalšími členy rozvětveného Uchiha klanu.
,,Oh, Naruto, rád tě tu vidím,“ přivítal mě Sasuke starší bratr s milým úsměvem na rtech.
Potřásli jsme si rukou.
,,Děkuji za květiny,“ poklonil jsem se uctivě.
,,Maličkost,“ mrknul na mě dlouhovlásek a pohledem zabrousil k opodál stojícímu Madarovi, který se k nám rozešel se sklenkou vína v ruce.
Všimnul jsem si, jak se na něj Sasuke vražedně dívá. To ho to ještě nepřešlo?
,,Uklidni se, Sasuke, nic na něj nezkusím,“ protočil Madara pobaveně očima a podal mi ruku, ,,Ještě jednou se omlouvám.“
,,V pořádku, pane, děkuji za oblek, padl mi jako ulitý,“ vydechnul jsem a poklonil se mírně i jemu.
Stejně jsem trochu znervózněl, když jsem si s ním podával znovu ruku. Jeho stisk byl pevný, ale ne drtivý.
,,Jsem to ale nezdvořačka, sakra,“ vlétla k nám stále usměvavá Mikoto a přitáhla sebou dva starší chlapce.
,,Tohle je Shisui a toto Obito,“ představila mi další dva členy Uchiha rodu, ,,Sasukeho a Itachiho bratranci.“
,,Uzumaki Naruto,“ představil jsem se a potřásl si s nimi rukou.
Do místnosti poté dorazil i Fugaku, Sasukeho a Itachiho, otec a zároveň ředitel celé Sasukeho firmy a dalších poboček. I on mi popřál upřímnou soustrast, stejně jak před několika minutami jeho žena. Zase mě to vykolejilo. Na veřejnosti vystupovali všichni tak drsně, odhodlaně, přísně, chladně a v soukromí… v soukromí byli vlastně všichni strašně milí, přátelští a empatičtí.
Naruko 