Splnil jsem to, co jsem Sasukemu slíbil. Pomohl jsem mu převléci postel a pak jsem se měl prostě k odchodu. Zbytek heatu snad už zvládnu nějak sám. Nacpu do sebe pár prášků na tlumení a jinak si kdyžtak pomůžu rukou, nebo několika hračkami, co jsem měl doma poschovávané.
,,Kam jdeš?“ zeptal se mě poměrně ustaraně, když už jsem bral za kliku, protože jsem měl v úmyslu se vytratit jako pára nad hrncem, což bylo vážně hrozně dospělí.
Otočil jsem se na něj přes rameno. Seděl na posteli a pokukoval po mě.
,,D-domů?“ dostal jsem ze sebe.
,,Myslel jsem, že si promluvíme.“
Unaveně jsem si povzdechl. Jasně, slíbil jsem mu to, ale jenom proto, že by jinak protahoval moje utrpení.
,,Nemáme o čem, Sasuke.“
,,Já si myslím, že ano.“
Znovu poklepal na místo vedle sebe. A já si s povzdechem šel sednout. Tak ať to máme za sebou.
,,Chtěl si mluvit, tak mluv,“ pobídnul jsem ho, když se k ničemu několik vteřin neměl.
Sasuke si zhluboka vydechl.
,,Vrať se, Naruto,“ řekl jen.
,,Co? Kam?“
,,Ke mně do firmy.“
,,To nejde, Sasuke, nedělalo by to dobrotu,“ zamítnul jsem, i když ve skrytu duše to bylo jediné, co jsem si přál.
Být mu na blízku.
,,Já to tam nezvládám bez tebe, musí tam být za mě Itachi.“
,,Sasuke… Já nemůžu.“
,,Proč?“
,,Říkám, nedělalo by to dobrotu, neklapalo by to.“
,,Nechápu, proč ne?“
,,Co když tě zase načapu, jak tam budeš s někým vyšukávat? Víš, že to teď poznám a… nedokážeš si představit, jak u toho fyzicky trpím.“
,,To se už nikdy nestane, když tě budu mít na blízku.“
,,Sasuke, uvědomuješ si, co jsem teď cítil za strašnou bolest, když sis to rozdával s jinejma? A dnes tě tu najdu, jak se pelešíš s někým jiným, se kterým sis to brzo ráno rozdával.“
On si to vážně nedokáže vůbec představit.
Sklopil hlavu.
,,Prosím. Žádám tě o to, vrať se do firmy.“
,,Ne.“
,,Kdy konečně pochopíš, že patříme k sobě? Vždycky jsme k sobě patřili, cítil jsem to už před lety na základce,“ podíval se na mě.
Takže se mi to nezdálo?
,,Ano, patříme k sobě, protože si to posral. Jsme teď tak nějak spoutaní, protože si to posral. Nerespektoval si mou zásadu se nelíbat. Mohli jsme si teď oba užívat, spolu nebo každý zvlášť a nic by nás nenutilo se k sobě neustále vracet,“ už zase jsem začínal pěnit jenom z toho, když jsem si na to vzpomněl.
Zase sklopil hlavu.
,,Omlouvám se, ale nemohl jsem si pomoct.“
,,Nemohl sis pomoct? Jak sis nemohl pomoct?“
Sasuke si hryzal spodní ret. To měl už od dětství. Dělal to vždy, když byl nervózní, když nad něčím přemýšlel, když se rozhodoval, nebo měl nějaké tajemství.
Vstal jsem a stoupnul si před něj s rukama založenýma na prsou. Netuším, proč jsem tu ještě pořád zůstával. Vždyť se chtěl bavit pořád o tom samém, což já v tuhle chvíli prostě nedokázal. Nejhorší bylo, že se zase choval normálně. Klidně a mile.
,,Okamžitě ze sebe vyklop, co máš přede mnou za tajnosti, jinak odcházím a přísahám bohu, že už mě nikdy neuvidíš. I kdybych háral a chtěl tě sebevíc, i kdyby sis vyšukával mozek z hlavy a já u toho někde na konci světa umíral, nepřijdu… Vyklop to!“ zavyhrožoval jsem mu.
,,Řeknu ti to, když mi teď odpřísáhneš, že se potom vrátíš do firmy.“
,,Zbláznil ses?!To je vydírání!“
,,Ber to, jak chceš,“ pokrčil rameny.
Sžírala mě ta zvědavost vědět, co Sasuke skrývá. Co by to mohlo být?
,,Fajn, od zítra nastoupím zpátky,“ rezignoval jsem.
Odejít můžu zase kdykoliv, ne?
,,Malíčkový slib?“ nadhodil s jemným úsměvem a natáhnul ke mně zdvižený malíček.
Tohle jsme dělali jako malí i větší. Každý slib jsme ztvrdili tím, že jsme si potřásli malíčky. Ani jeden z nás, slib, který dal, neporušil. Vytáhnul na mě těžkej kalibr. Já sliby nikdy neruším, za žádných okolností. Vždycky dodržím svoje slovo. Povzdechl jsem si a natáhnul k němu malíček. Spojili jsme je a potřásli si.
,,Tak dělej, vyklop to,“ spustil jsem a pustil ho.
,,Miluju tě,“ vydechl bolestně.
,,Prosím?!“ odskočil jsem od něj několik kroků dozadu, jako kdyby měl nějakou nevyléčitelnou chorobu, která se přenáší blízkostí.
Zíral jsem na něj s pootevřenou pusou a vytřeštěnýma očima. Bylo by divný se tady teď hystericky rozesmát?
,,Miluju tě… Už… už docela dlouho… Proto jsem ti tenkrát nabídl to místo. Chtěl jsem… Chtěl jsem tě mít u sebe.“
Co to tady mele? Co to tady k čertu mele za sračky? Tohle je jenom blbej vtip. Chce mi zase pomotat hlavu, abych měl nad čím přemejšlet a dumat a abych několik nocí zase kvůli němu pořádně nespal.
,,Miluješ mě, a přitom mi děláš naschvály? Přitom šukáš s jinejma? Přitom mi kurvíš život? Přitom… Přitom… Přitom mi vyhrožuješ?!“ dostával jsem ze sebe vztekle, ,,Ty si ze mě normálně teď děláš srandu!“
Hrnuly se mi slzy do očí a opět ve mně plál vztek. A já debil mu dal malíčkový slib. No to mě poser!
,,Naruto, já… Já jsem bez tebe nic, chápeš?! Nevěděl jsem, jak jinak tě přimět být se mnou než dělat tohle všechno. Samotnýmu se mi to protivilo, věděl jsem, že je to špatný, ale… ale…“ ztratil hlas a dal si hlavu do dlaní.
Čekal jsem všechno možný, jenom ne tohle. Olízl jsem si jazykem suché rty a na chvíli se zamyslel. Nevěřím mu, že by mě miloval. To je prostě výmysl. Kdyby ano, nechoval by se tak. Snažil by se mi nějak nadbíhat, trávit se mnou čas, a ne mi vyhrožovat a trápit mě.
,,No… řeknu to úplně jednoduše,“ prolomil jsem nakonec ticho, co mezi námi nastalo.
Podíval se na mě. Vypadal jako zkopané štěně. Bylo mi ho na jednu stranu líto, ale na druhou stranu jsem měl šílený vztek.
,,Moje slovo platí, nevezmu ho zpátky i přes to, co jsi teď řekl,“ mluvil jsem tiše a odhodlaně.
Hltal každé moje slovo skoro jako spásu nad sebou sama.
,,Nastoupím zítra ráno. Vztah mezi námi bude čistě profesionální. Budeme si vykat. Oba. Pokud nějaké služební cesty přes noc, tak každý sám ve svém pokoji,“ diktoval jsem si podmínky.
Jako kdybych na to jako omega měl nárok. Sasuke ale jenom kýval hlavou. Smutně, ale kýval.
,,Nevěřím ti, že mě miluješ, to prostě… ne… nevěřím tomu,“ zavrtěl jsem hlavou, ,,Pokud tolik stojíš o to, abych se vrátil a tys mě měl z nějakýho zvrácenýho úmyslu blízko sebe, budiž, ale víc, než profesionální vztah ode mě prostě nečekej.“
,,Co heat a… moje říje?“ vydechl.
,,Nedostanu to vzrušení a potřebu ze sebe už jenom pouhou masturbací. Už se jen tak bez tebe neuspokojím. Nevím, jak na tom seš ty, takže pokud chceš, můj heat a popřípadě tvoje říje bude naše jediné spojení,“ svolil sem nakonec.
Možná to byla naprostá hovadina, ale… ale nic. Už sám nic nevím. Nechce se mi už nad ničím teďka přemýšlet.
,,Dobře.“
,,Jednou jedinkrát po mě vystartuješ jinak než v období říje nebo heatu, jednou jedinkrát se mě budeš chtít snažit označit a já odcházím. Šukej si, kde chceš, je mi to jedno, pořídil jsem si prášky na utlumení bolesti, takže to nějak už teď přežiju.“
,,Takže chceš říct, že spolu budeme spát a nic víc?“
,,Ano, ale jenom až na nás přijde cyklus.“
,,Takže vždycky přijedu já nebo ty, užijeme si a pak půjdeme po svých?“
,,Jo.“
,,A co kdybychom naše cykly trávili celé spolu?“ zeptal se nadějně.
Zatnul jsem pěsti. Zahrává si. Vážně si zahrává a pokouší mě. Už tak mu dost ustupuju.
,,Jenom sex, nic víc. Jen chci mít prostě jistotu, že se ti cestou sem nebo někam jinam, něco nestane,“ upřesnil rychle, když viděl, že nemám moc daleko k tomu, abych se zase pořádně vytočil.
,,Fajn, ale ne teď… Teď jsem dost zmatený a vytočený z toho, co jsem zjistil.“
,,Dobrá, chápu… Takže… zítra v práci?“
,,Zítra, pane, mějte se,“ lehce jsem kývnul, nasadil opět profesionální zdvořilost, a aniž bych čekal na jeho odpověď, odešel jsem.
Ještě bylo mezi námi hodně nevyřčených otázek, ale to můžeme řešit postupně.
***
Druhý den jsem opravdu nastoupil zpátky k Sasukemu do firmy. On už tam samozřejmě byl. Seděl za stolem jako dřív. Přinesl jsem mu kafe z ulice. Jako dřív. Nechápu, co mě to popadlo. Už nikdy to jako dřív nebude.
,,Na stole máte všechny dokumenty, které se tu během vaší nepřítomnosti řešili. Prosím, projděte si to, ať jste v obraze, v případě jakýchkoli dotazů se na mě můžete kdykoli obrátit,“ vychrlil na mě jako stroj po slušném pozdravu a poděkování za donesenou kávu.
,,Jistě, pane,“ kývnul jsem a zapadnul do svojí kanceláře.
Všechno bylo jako při starém. Nic se v ní nezměnilo. Kdo ví, jestli tu vůbec někdo místo mě byl.
Vyndal jsem si několik věcí, které jsem si sem přinesl, abych si to trochu zútulnil a zasedl do křesla. Těch dokumentů bylo nějak moc, ne? S jemným úsměvem na rtech jsem se do nich pustil.
***
Lehce po půl jedné jsem zaťukal na Sasukeho dveře. Po vyzvání jsem vstoupil dál.
,,Mám pár dotazů, pane,“ vykouknul jsem na něj.
Sasuke rukou mávnul na židli před svým stolem a já se k ní rozešel a posadil se.
,,Spusťte,“ pobídnul mě.
,,Takže… ta smlouva s Peinem je tedy konečná?“
Udivovalo mě, že jsem ji měl znova na stole. Myslel jsem si, že je to už definitivní. Navíc když jsem byl u Peina na zkušebním dni, mluvil něco o tom, že se snaží uzavřít další obchod.
,,Ano. Pokud se bude pokoušet to zase nějak obejít nebo změnit, spolupráci s ním rušíme. Poslední dobou je prostě nespolehlivý,“ odpověděl mi.
,,Dobrá. Dále ta smlouva s panem Narou?“
,,Ta je nyní v řešení. Pan Nara se nám má co nejdříve ozvat a dohodnout si s námi schůzku.“
Měl jsem sebou blok a tužku a všechno si radši zapisoval. To, co nemám černé na bílém, jako bych nevěděl.
,,Rozpočet na vánoční večírek? Kdo ho bude řešit? Kdy se uskuteční? Vím, že je teprve brzo, ale pamatuju si, že loni jsem to taky řešili v tomhle období. Lepší dřív než pozdě.“
,,To nechám čistě na vás. Peněz ve fondu je dostatek. Určete si sám vhodného člověka, který to bude řešit.“
Výborně. Tos mi toho řekl teda. Takže to určitě odseru já, i když s tím nemám absolutně žádný zkušenosti. Loni to dělal nějaký týpek, ale ten tu už po Sasukeho prvotním běsnění po mém odchodu, už není.
,,Jo a nakonec, smlouva s panem Hatake? Nenašel jsem nikde žádné rozhodnutí o dohodě.“
,,Zřejmě se někam ten papír založil. Měl to na starosti bratr, spojím se s ním a dám vám vědět.“
,,Skvěle, to je vše, děkuji, pane, za váš čas,“ zvedal jsem se k odchodu.
,,Byl jste už na obědě?“
,,Ne, ještě ne. Teprve teď jsem se dokousal poslední stránkou, pane.“
,,Tak si na něj zajděte.“
,,Děkuji, pane.“
,,Jo a… vezměte si prosím prášky na potlačení vašeho cyklu. Cítím vaše feromony opravdu silně.“
Skousnul jsem si spodní ret a stydlivě s rudým obličejem se na něj podíval přes rameno. Copak za to můžu? Nedělám to naschvál.
,,Tak… co si takhle zajít na oběd společně, pane?“ nadhodil jsem.
Co to zase děláš, Uzumaki? Včera nepřístupný jako poklad čtyřiceti loupežníků a teď tu děláš návrhy? V jeho očích se zablesklo.
,,To zní dobře,“ ušklíbnul se a postavil.
Vzal si sako z opěrky křesla a už jsme mizeli bok po boku z jeho kanceláře.
Naruko 