Až do večera jsme zůstali v hotelovém pokoji, kde jsem svého milostivého šéfa snad uspokojil. Přece jenom jsem nemohl dopustit, abych já byl uspokojen a on ne. I když jeho i moje vzrušení cestou na hotel trochu opadlo, netrvalo moc dlouho, abychom se znova dostali do rauše, zvláště když jsme byli konečně v soukromí. Neodtrhli jsme se od sebe dobré tři hodiny. Nepřeháním, díval jsem se na hodinky.
Ležel jsem rozvalenej na zádech. Byl jsem totálně vyždímanej, ale spokojenej a ukojenej. A Sasuke taky. Ležel vedle mě a hlasitě se vydýchával. Přišlo mi, jako by mě chtěl obejmout, když jsem se svaloval vedle něj. To tak, žádný objímání. Je to jenom sex, jenom pud, nehrajeme si tu na romantiku. Nevím, na co je zvyklý on, ale já jsem zvyklej na něco úplně jinýho.
,,Co se jít takhle projít po městě? Ať z toho výletu taky něco máš? Sedneme si někam na večeři,“ nabídl se polohlasem po chvilce.
,,Může být, ale první zastávka bude určitě lékárna, potřebuju ty supresiva,“ dal jsem si podmínku.
Jako kdybych byl v pozici, abych si mohl rozkazovat.
Sasuke přikývnul, neprotestoval.
***
V lékárně to trvalo jenom chvilku. Málem jsem vylétl z kůže vzteky a skoro i hanbou, když za mě Sasuke léky zaplatil.
,,T-to takhle nejde, pane, nemůžete za mě utrácet,“ napomenul jsem ho proto před lékárnou.
Opět se na mě zamračil, jako pokaždé, když jsem použil pro něj špatné oslovení, ale tentokrát jsem neustoupil v tom, abych ho nějak důvěrně oslovil. Je to můj šéf a nemůže za mě platit léky. Snídaně, oběd nebo večeře je něco jinýho. Tohle je osobní.
,,Nech to být, napíšu to do nákladů na firmu,“ mávnul nad tím rukou a podal mi krabičku s léky.
Tiše jsem si pro sebe zavrčel, ale rychle jsem jeden vyloupnul z blistru, vhodil do pusy a zapil po cestě koupenou vodou. Snad to rychle zabere a nebudou tu po mě ostatní kolemjdoucí alfy tak počumovat.
,,Kam by ses chtěl podívat?“ zeptal se Sasuke, a přitom se rozhlížel na všechny strany kolem sebe.
,,To je jedno, půjdeme třeba tam, kam nás nohy zavedou,“ rozhodl jsem nakonec.
Nebudu si tu přece rozkazovat kam chci a nechci jít. Sice bylo v Ósace pár míst, kam bych se rád podíval, ale… chápete mě. A tak jsme se nakonec společně vydali po rušné ulici směrem do centra, kam proudilo stejně nejvíc lidí.
***
Nešli jsme moc daleko, zapadli jsme do první slušně vypadající restaurace na večeři, kterou Sasuke navrhnul vlastně jako první, když jsme se ještě váleli v posteli.
S potěšením jsem pomalu zjišťoval, že léky opravdu zabraly.
,,Pořád tě cítím,“ zamručel po nějaké době můj šéf a zlehka nakrčil nos.
Podíval jsem se na něj s otazníky v očích. Pořád mě cítí?
,,Přijde mi, jako kdyby to vůbec nezabralo, dali mi pro tebe vůbec správný léky? Podej mi tu krabičku,“ rozkázal mi.
Poslechl jsem ho a vytáhnul krabičku s léky z kapsy. Sasuke ji chvíli zkoumal a četl si příbalový leták, než mi ji nakonec vrátil s podivným výrazem ve tváři zpátky.
,,Asi jsem si nějak dobře zvyknul na tvůj pach,“ zhodnotil nakonec.
,,Asi ano,“ vydechl jsem jenom.
Nechtěl jsem se o tom teď bavit, i když mi to vrtalo hlavou. Skoro celou služební cestu řešíme jenom můj heat. Chtěl jsem se věnovat taky konečně něčemu jinýmu. Jako třeba se teď v klidu najíst.
***
Druhý den ráno jsem se probudil v pokoji sám. Můj šéf tam nebyl. Nenechal ani žádný vzkaz, že by někam šel. Byl jsem trochu zmatený, ale pak jsem si uvědomil, že se Sasukem mám pouze profesionální vztah, tak proč bych měl řešit, kde se vlastně courá. Je to přece jeho věc. A pro mě vlastně na jednu stranu i dobře. Konečně jsem měl taky z celý služební cesty aspoň chviličku pro sebe.
***
Vrátil se asi za hodinu.
,,Ahoj. Nechtěl jsem tě budit, byl jsem ve městě,“ odvětil po mém pozdravu, když viděl zvědavé otazníky v mých očích, i když nahlas jsem rozhodně vyzvídat nechtěl.
,,Nemusíte mi říkat, kde jste byl, pane,“ uchechtl jsem se, ale přesto měla moje zvědavá dušička klid.
Seděl jsem u stolu a právě jedl snídani, kterou přivezla služba. Byl jsem línej sjet tolik pater dolů na snídani, takže jsem si zavolal na recepci a objednal si ji na pokoj. Trochu jsem se cejtil jako někdo, chápete, ne? Docela rychle bych si zvyknul na tenhle servis.
Před mým talířem s rozjedenými míchanými vajíčky se slaninou přistála tmavě modrá sametová krabička. S pozdvihnutým obočím jsem se podíval na Sasukeho, který ji tam přistrčil.
,,Ještě jednou se omlouvám za strýcovo chování,“ lehce se mi poklonil.
Nahrnula se mi červeň do tváří a pocítil jsem osten trapnosti. Co to má jako bejt?! Nejsem zvyklej, aby se mi někdo ukláněl, zvláště ne alfa a zároveň můj nadřízenej!
Najednou někdo zaklepal.
,,Otevřu. Snad se ti to bude líbit,“ kývnul Sasuke směrem ke krabičce, kterou jsem měl už v rukách.
Ty se mi třásly, když jsem ji otvíral. Dech se mi zatajil a srdce vynechalo pár úderů. V krabičce byl nádherný, přímo skvostný šperk. Byl to silnější řetízek s přívěskem ve tvaru spirály. Nebylo to stříbro, ale bílé zlato, jak jsem zjistil podle ražení. No jo, jsem prostě zvědavej. Muselo to stát majlant, proboha!
Než jsem se stačil nějak uklidnit, na stole přistál ohromný puget rudých růží už naskládaných ve váze. Už podruhé jsem se na Sasukeho podíval s pozdviženým obočím.
,,To je pro tebe,“ ušklíbnul se a podával mi cedulku se vzkazem.
Velmi se Vám omlouvám za strýcovo včerejší neurvalé chování. Prosím, přijměte tyto květiny, jako hlubokou, i když velmi nedostačující, omluvu.
Uchiha Itachi
,,C-co?“ nechápal jsem a několikrát zamrkal.
Itachi mi posílá kytky?!
,,Říkal jsem ti, že se ti bratr určitě bude chtít omluvit,“ pokrčil na to Sasuke rameny.
Pak se ale zadíval na otevřenou krabičku v mých rukách.
,,Líbí se ti?“
,,A-ano, ale… t-to nemůžu přijmout!“ zaklapl jsem ji a poslal po stole zpátky k němu.
,,Trvám na tom,“ zamračil se a jeho hluboký hlas nesnesl námitek.
,,To já taky. Nechci se nechat nějak rozmazlovat. Co se stalo, stalo se. S tím nic neudělám. Vaši omluvu jsem přijal, tím je to pro mě vyřešené,“ nedal jsem se.
I když to byl vážně nádherný šperk, neexistovalo, abych ho přijmul. Z mnoha důvodů.
Klepání se po chvilce ozvalo znovu.
Sasuke s povzdechem přistoupil znovu ke dveřím.
Už už jsem chtěl vstát a zjistit, kdo to klepal tentokrát, ale byl jsem moc pomalý. Sasuke už nesl nějakou podlouhlou krabici ke stolu. Už potřetí za deset minut jsem zvednul obočí.
,,Pro tebe,“ zasmál se, ,,zapomněli mi to dát najednou.“
,,Já si nic neobjednal, ale,“ vydechnul jsem to první, co mi přišlo na jazyk.
Sasuke to posunul ke mně. Otevřel jsem víko. Měl jsem dojem, jako kdyby byly Vánoce.
V krabici se nacházela další cedulka a pod cedulkou byl zbrusu nový a podle značky jeden z nejdražších obleků. Děláte si ze mě už srandu?!
Vážený pane Uzumaki,
přijměte, prosím, tento malý dárek jako moji nejhlubší omluvu, za mé včerejší nevhodné chování. Cítím se opravdu hloupě a nechtěl jsem vám nijak pokazit vaši návštěvu tohoto krásného města.
Uchiha Madara
,,To je… vtip?“
Sasuke se zase zasmál, ale zavrtěl hlavou.
,,Ne… takhle se prostě my omlouváme.“
,,Šperk, kytky, oblek? Nic z toho nechci, proboha! Nepotřeboval jsem ani hloupou omluvu!“ vyhrknul jsem a postavil se.
Začínal jsem být naštvaný.
Tmavovlásek nahnul hlavu na stranu.
,,Jsi opravdu zvláštní,“ řekl tiše, vzal krabičku ze stolu a přistoupil za mě.
Ani jsem se nehnul. Netušil jsem, co mám teď čekat.
Viděl jsem koutkem oka, jak krabičku otvírá, vyndává řetízek, omotává mi ho kolem krku a zapíná mi ho. Otočil jsem se k němu čelem.
,,Sluší ti,“ zhodnotil pochvalně.
Instinktivně jsem si sáhnul na spirálu.
,,To nejde, pane, nechci takovýhle dárky,“ zamračil jsem se.
,,Nechceš, nebo na to nejsi zvyklý?“ nadhodil černovlásek pobaveně.
,,Obojí!“ trval jsem si na svém.
On se jenom ušklíbnul a dál to neřešil. Bral to prostě jako hotovou věc.
***
Heat mě k večeru konečně opustil, a tak jsme se mohli v klidu vydat druhý den ráno zpátky do Tokia. Samozřejmě, že kytky i oblek jsem si vezl s sebou, jak taky jinak. Nemohl jsem to tam prostě jen tak nechat.
***
Květiny jsem doma uložil do vázy a oblek pověsil do šatní skříně. Ještě předtím jsem si ho ale samozřejmě vyzkoušel. Padnul mi jako ulitý, vůbec nechápu, jak ten chlap uhádnul moje míry.
Byl jsem za ty celé tři dny dost zmatený. Sasuke se ke mně choval tak šíleně zvláštně, až mě z toho mrazilo. Je možný, že to bude jenom arogantní debílek takhle na veřejnosti a v soukromí to bude galantní duše? Kdo ví. Neměl jsem ale v úmyslu to zjišťovat. A už vůbec jsem nechtěl přemýšlet nad tím, proč jsem ho tak moc chtěl políbit, anebo to, že i přesto, že jsem si vzal supresiva, tak mě cítil.
Vztah alfy a omegy je vážně zvláštní, a já se v tom začínám pěkně ztrácet. Vím, že mi o tom máma i táta mnohokrát povídali. A taky vím, že mámu hrozně sžíralo to, že nejsem alfa po tátovi, ale omega po ní. Asi nechtěla, abych to měl v životě těžké. Nikdy jsem ji to ale neměl za zlé a nedovolil jsem si ji to vyčítat. Nemohla za to, tak proč se tím užírat.
Nikdy nebudeš jako ostatní, ty nikdy nebudeš ovce, říkala mi. Musíš být silný a mít hlavu vztyčenou, i když ti všichni budou házet klacky pod nohy, povídala. A já poslouchal. Pamatoval jsem si každé její slovo a řídil se podle toho. Hrozně moc mi chybí.
V ložnici jsem pohladil zarámovanou fotku, která stála na nočním stolku. Byli na ní jenom oni dva, ve společném objetí. No vlastně… tři. Máma totiž měla už vypouklé bříško a v něm jsem si hověl já.
Dělal jsem to tak vždycky. Každý den od jejich smrti jsem fotku pohladil. Zapálil jsem jim svíčku. Mihotavě osvětlovala fotku v rámečku, kde se oba tak spokojeně usmívali. Snad jsou na mě pyšní. Snažím se žít nejlíp, jak dokážu.
***
Ráno mě vzbudil nepříjemný zvuk stolního budíku. Naštvaně jsem ho vypnul. Za ty blbý tři dny jsem si nějak zvyknul vyspávat do aleluja. Ach jo, aspoň, že už je pátek. Poslední den práce a pak zase hezky dva dny volno. To se mi líbí.
***
Po ranní hygieně a krátké sprše jsem se navlékl do toho nového obleku. Cítil jsem se v něm trochu blbě, ale co už. Obleky jsou přece od toho, aby se nosili, no ne? Vzal jsem si svou pracovní tašku, a i s klíčky a peněženkou vypadnul z bytu.
***
Po cestě do práce jsem se zastavil zase u toho stánku s kávou. Tentokrát jsem kelímky vzal dva.
***
,,Dneska sis vzpomněl?“ přivítal mě Sasuke, když jsem vešel do jeho kanceláře.
,,Řekl jsem si, že byste taky měl ochutnat ty blafy, co se venku dělají,“ ušklíbnul jsem se a postavil před něj kelímek s ještě horkým nápojem.
S pozdviženým obočím a krátkým díky si k sobě kelímek přitáhnul. Zadíval se na mě takovým pohledem, pod kterým se mi rozklepala kolena, ačkoliv jsem už neměl heat.
,,Ten oblek ti sluší.“
Hned mu došlo, od koho ten oblek je. Cítil jsem, jak v obličeji rudnu.
,,Ď-děkuji, pane,“ zadrhnul jsem se.
Sasuke opět protočil očima. To ho mám křestním jménem oslovovat i tady v práci? Zbláznil se? Co by si jako všichni pomysleli. Bez dalšího slova jsem raději zaplul do své vedlejší kanceláře, abych se mohl plně ponořit do své dnešní práce.
Naruko 