Sasuke se usadil v kuchyni na barové židličce a sledoval mě, jak nám připravuju kávu.
,,Neměl bys kofein,“ podotknul jemně.
Pozdvihl jsem obočí a přes rameno jsem se na něj trochu výhružně podíval.
,,Mlčím,“ zasmál se uvolněně.
V tu chvíli mi přišel tak… roztomilý. Vždycky, když se dokázal úplně uvolnit, byl jako vyměněný. Když se dokázal usmát, ne jenom téměř neznatelně pousmát, byl prostě překrásný. O to víc mě štvalo, že má i svou druhou, temnou a pomstychtivou stránku, která se mi už několikrát pěkně vymstila.
,,No proto,“ pronesl jsem s úšklebkem a pokračoval v přípravě.
Jeden hrnek už fakt uškodit nemůže. Byl jsem zvyklý pít litry kávy, i když na mě neměla žádný účinek. Jenom proto, že mi chutnala.
Stál jsem proti němu a opíral se o vysoký pult. Roztěkaně jsem se díval po bytě. Moc věcí jsem tu neměl, dalo by se to tu odtáhnout při nejhorším nadvakrát. Nábytek můj není, pronajal jsem si to už plně zařízené. Udivilo mě, nad čím tu vlastně teď přemýšlím.
Skutečně jsem uvažoval nad tím, že si sbalím těch pár švestek, co jsem tu měl a nasáčkuju se do ohromné a luxusní vily s někým, koho jsem chvílemi nemohl ani vystát, jenom proto, že čekám jeho dítě. Naše dítě. Jemný úsměv jsem schoval tím, že jsem víc naklopil hrnek k obličeji. Nepotřebuju se tu ještě vyzpovídávat nad čím přemýšlím.
Snažil jsem se na Sasukeho nezírat, ale přesto mi to nedalo. Kdykoliv jsem si myslel, že mě nevidí, prohlížel jsem si ho.
Několika loky jsem do sebe vyklopil kávu s mlékem a cukrem a na chvíli zmizel ze Sasukeho zorného pole. Nešel za mnou, nechal mi prostor. Což se mi vlastně i hodilo.
Kdyby byl takhle v pohodě jako dnes a těch několik dnů dozadu, byl bych opravdu ochotný s ním být. Jako pár. Ale co když teď opustím svůj prostor, nastěhuju se k němu a on po chvíli zjistí, že to není to pravé ořechové, i když podle osudu by být mělo?
Zavrtěl jsem nad svými všemožnými pochybami hlavou. Prostě… co se stát má, stane se. Uvidíme, jak moc mě život nemá rád.
***
Po pár minutách přebíhání z místnosti do místnosti jsem se k němu nakonec přišel.
,,Máš dopito?“
,,Jo, už dávno. Hrnky jsem umyl, jestli ti to nevadí,“ pousmál se.
,,Tak… pojedeme?“
Překvapeně na mě zamrkal.
,,K-kam? Říkal jsem, ať si dneska vezmeš volno, do firmy se vrátím sám,“ odvětil nechápavě a nakrčil obočí.
,,N-no,“ trochu jsem se zarděl, ,,k… k vám.“
,,Co?“
Musel jsem se rozesmát jeho momentálně nechápavému výrazu.
,,Nebo jestli mě tam nechceš…“ nadhodil jsem ledabyle s pokrčením ramen.
V tu chvíli stál u mě a objímal mě kolem pasu.
,,Myslíš to vážně?“ vydechl pořád jaksi nevěřícně.
,,No… jo.“
Během vteřiny mě líbal. Sakra, doteď jsem si ani pořádně neuvědomil, jak hezký to je. Jak moc se mi to s ním líbí.
Po několika vteřinách se ale ode mě odtrhnul a trochu provinile se na mě podíval.
,,Promiň… emoce,“ uchechtl se a podrbal se nervózně ve vlasech.
Asi si myslel, že překročil nějakou hranici. Ani netušil, jak moc roztomilej u toho byl.
,,Myslel jsem, že těhotnej jsem tu já.“
Oba jsme se krátce zasmáli.
,,Zopakuj to,“ zamumlal jsem a skousnul si vyzývavě spodní ret.
A on se nenechal dvakrát pobízet.
***
,,Co nádobí?“ zeptal se mě, když mi pomáhal se sbalenými taškami dolů.
,,To jim tam nechám, ať ho klidně vyhodí, myslím si, že u vás je nádobí spousta,“ zašklebil jsem se.
,,Jo, to máš pravdu,“ uchechtl se Sasuke a zaklapl víko kufru od auta.
Nasedli jsme.
,,Chci mít ale vlastní pokoj… pro všechny případy,“ řekl jsem.
Z toho jsem prostě ustoupit nechtěl. Prozatím.
,,Jistě, není problém,“ přikývnul.
Možná trochu posmutněl, ale nedal to na sobě nijak znát. Zřejmě byl rád, že se k němu vůbec stěhuju.
***
V domě jsme narazili na Mikoto, která se zrovna chystala do města. Sasukeho rodiče už se vrátili z obchodní cesty v Evropě.
Když jsme ji ty dvě novinky oznámili, skočila mi hrdě kolem krku.
,,Já jsem tak šťastná, kluci! Moc vám to přeju! Tak to, abych začala shánět věci pro miminko!“ pištěla nadšením.
,,Mami, uklidni se, prosím,“ protočil Sasuke očima, ale bylo vidět, že to nadšení sdílí s ní, ,,ještě ani nevíme, co to bude.“
,,To je jedno, seženu něco v neutrálních barvách!“ tleskla si do dlaní, ,,A počkejte, až se Fugaku dozví, že bude dědeček!“
Taky bych chtěl mít takovou radost a nadšení jako ona. Já jsem byl spíše takový, na můj vkus a styl dost mlčenlivý. Bál jsem se. Všeho, co bude a jak to bude.
,,Nemusíš si vůbec dělat starosti, Naruto. Se vším ti ráda pomůžu!“
,,Pamatuj si, že jsi řekla pomůžu!“ vztyčil Sasuke hravě varovně prst, ,,To neznamená, že mu budeš do všeho kecat!“
,,Ježíš, neboj se Sasuke!“ protočila očima a založila ruce v bok, ,,Copak jsem nějaká megera?“
Rozesmáli jsme se.
***
Sasuke mi pomohl s vybalením v mém prozatímním pokoji, který samozřejmě musel být vedle toho jeho. Na tom si trval a od toho neustoupil. No, proč ne. Kdyby něco, aspoň bude poblíž.
,,Opravdu si to chceš nechat? Nechci tě do něčeho nutit, nechci, aby sis myslel, že je to tvoje povinnost,“ pronesl, když hodil kufr do nejvyšší police obří vestavěné bílé skříně.
,,Vzhledem k tomu, že už to ví tvoje máma,“ prohodil jsem s úšklebkem, ,,a že jsem se tak nějak nastěhoval…“
,,Pochopila by to.“
,,Víš, že nedělám nic z povinnosti. Kdyby ano, už dávno jsem označenej.“
,,Jo, to je pravda,“ ušklíbnul se na oplátku Sasuke.
,,Takže… pojedeš teď do firmy?“ zeptal jsem se.
Nechtěl jsem tu zůstat sám. Bylo mi to blbý. V baráku nikdo nebyl. Itachi už byl s Deidarou v Ósace, Madara byl taky už v Kjótu, Mikoto šla do města a Fugaku někde taky poletoval.
,,Jo, asi jo,“ kývnul Sasuke, ,,Musím tam vyřídit ještě pár věcí.“
,,Můžu s tebou… prosím?“ zamrkal jsem.
Usmál se na mě a kývnul.
***
Dva týdny uběhly jako voda a nastal vánoční večírek, který se konal necelý týden před Štědrým dnem. Na všechny už dávno padla ta šílená vánoční atmosféra.
Sasuke se o mě staral jako, kdybych byl já sám miminko. Byl jsem jak v bavlnce a cítil jsem, že je to tak správně. Věčně za mnou běhal, jestli něco nepotřebuju, jestli nejsem utahaný, nemám hlad nebo podobný věci. S úsměvem jsem ho odbýval, že je všechno v pořádku a že nemusí zbytečně jančit, jelikož jsem teprve na začátku všeho toho šíleného dobrodružství.
Fugaku, i když to byl na pohled pevný a přísný muž, tu zprávu vzal stejně jako Mikoto. Rázem se z něho stal praštěnej dědeček a už společně se svou ženou vymýšleli různý kraviny. Kde bude mít miminko pokojíček a v jakých barvách a jak se bude jmenovat a jakou nejlepší porodnici vybrat a kde budeme se Sasukem žít. Cítil jsem až paniku z toho všeho, co se kolem mě dělo. Bože, lidi! Jsem teprve ve druhém měsíci! Děláte, jako kdybych měl za dva dny rodit!
***
Večírek byl jedním slovem parádní. Sice jsem se alkoholu nesměl ani dotknout, na to byl Sasuke moc všímavý, ale i tak jsem si ho dost užil.
Odcházeli jsme spolu někdy po půlnoci domů. Ostatní tam ještě byli, užívali si a oslavovali. Dohodli jsme se se Sasukem, že ještě nebudeme nikde vytrubovat, že jsem v tom, a ještě k tomu s ním. Nechtěli jsme dělat zbytečný povyk, pozdvižení a už vůbec jsme nechtěli být adepty na drby.
Na večírku se jinak nestalo nic, co by stálo za zmínku. Kromě nadržených omeg, co se motaly kolem Sasukeho, snaže si ho uloupit pro sebe, ale ten je jenom s úšklebkem a grácií odmítal.
***
No, a nastal nám tu Štědrý den. Přijel samozřejmě Itachi s Deidarou, Madara, Shisui i Obito. Oni samozřejmě věděli, jak na tom jsem, takže jsem se nevyhnul blahopřání a příslibů jakékoliv pomoci, kdykoli bude potřeba.
Usedli jsme k bohatě prostřenému stolu. Ještě mě nepřepadla ta pověstná těhotenská žravost, takže jsem si naložil obvyklou porci jídla, které jsem dokázal sníst. Nevolnosti mě už docela přešly, takže jsem se nemusel bát, že bych uprostřed jídla odběhl na záchod. Nechápu vůbec, proč se tomu říká ranní nevolnost, když ráno začne a skončí až večer.
,,No a kdy se do toho hodláte opřít vy, chlapci?“ zeptala se Mikoto zvesela a upřela pohled na Deidaru, který se málem zadusil soustem kapra.
Itachi ho gentlemansky praštil do zad, aby do plic nabral požadovaný vzduch.
,,My na to nespěcháme, paní Uchihová,“ zasmál se Deidara.
,,Ještě nemáš jedno vnouče a chceš hnedka další?“ zasmál se Itachi.
,,Vnoučat není nikdy dost,“ našpulila se naoko Mikoto.
,,Uklidni se, lásko, až budou chtít miminko, tak si ho pořídí,“ klidnila svoji drahou choť hlava rodiny.
,,Třeba jim to přijde neplánovaně, stejně jako nám,“ mrknul na svého staršího bratra Sasuke.
,,Jasně, ale to by si nejdřív museli projít dramatem, jako vy dva,“ neodpustil si Madara lehké rýpnutí.
,,Hele, nežárli, že já ho dostal a ty ne,“ odseknul mu Sasuke.
Pořád mu nezapomněl to, jak se mnou šel na schůzku a hlavně to, že se mnou ležel, opakuji, jenom ležel v posteli. Nehledě na to, že mi nabídnul místo u sebe ve firmě a společné bydlení.
Madara se na něj jenom zašklebil.
***
Pod stromečkem na nás se Sasukem samozřejmě čekala již skoro kompletní výbavička pro miminko. Postýlka, přebalovací pult, nějaké neutrální oblečení, lahvičky, odsávačka, vanička a další všemožné kraviny až mi z toho oči přecházely. Ani jsem netušil, že je toho potřeba tolik!
Všichni se do toho zapojili, i Shisui a Obito, se kterými jsem neměl ještě moc času se pořádně pobavit. Se Shisuiem jsem prohodil akorát pár slov na minulém večírku. Byl to milý kluk, ale takový dost tichý a odměřený. Stejně jako všichni Uchihové ze začátku, než jim nakouknete pod slupku a odhalíte jejich pravé já.
Naruko 