,,Zase si byla za ním?“
Blonďatý shinobi si až pohrdavě odfrknul, když uviděl svoji nyní již bývalou týmovou partnerku, jak vyšla schody, které vedly do podzemního žaláře.
Dívka se na něj podívala smaragdovýma očima a lehce její tváře znachověly, přičemž si jemně nervozitou skousla spodní ret. Nesnášela, když byla přistižena při činu.
,,Že si nedáš pokoj,“ zavrtěl hlavou plavovlásek odměřeně a strčil si ruce do kapes.
,,Měl by ses za ním stavit,“ pronesla tiše.
,,Prosím?!“ vydechl překvapeně a jeho pomněnkové oči se rozšířily údivem, ,,To nemůžeš myslet vážně, ttebayo!“
Sakura naopak očima protočila.
,,Měl by ses za ním stavit,“ zopakovala a pak uhnula pohledem, ,,rád by tě viděl.“
,,Sakuro! Málem mě zabil!“ vyhrkl pobouřeně.
,,A tys málem zabil jeho! Nemáte si absolutně co vyčítat!“ zasyčela na něj zlostně, tatam byl její stydlivý pohled.
Naruto se zamračil. Sevřel ruce v kapsách v pěsti a semkl rty do úzké linky.
,,Pochybuju, že by mě rád viděl,“ prskl nakonec a trhnul hlavou, ,,naposledy mě chtěl vidět umírat v kaluži krve.“
Růžovovlasá dívka si povzdechla.
,,Jste pořád stejně tvrdohlaví mezci, jako kdysi. On se ale změnil. Už dávno přešel to, co dřív bylo.“
Naruto se teď upřímně ze srdce rozesmál.
,,Změnil? On, že se změnil? Za měsíc uvěznění se změnil? Sakuro! Proč seš proboha pořád tak naivní?“
,,Nejsem naivní, Naruto! Poznám to! Je jiný!“
Tentokrát sevřela ona ruce v pěst a přivřela vztekem zelené oči.
,,Nosíš mu jídlo a pití navíc. Ošetřuješ mu bebíčka. Trávíš tam s ním nějak podezřele moc času. Když si Uchiha pískne, jdeš! Příště ti řekne, ať ho pustíš a ty ho pustíš ne?! Už by ses měla vzpamatovat, sakra! Už ti dávno není třináct!“
,,Je tam úplně sám!“ vyhrkla a oči se jí vztekem zaleskly.
Zlost proudila celým jejím tělem. Skoro se až vzteky klepala. Jak je možné, že to zrovna on nechápe?! On, který s ním byl dřív jedna ruka, i když mezi sebou neustále soupeřili. Měli k sobě blízko.
,,Já jsem byl taky sám a nikoho to nezajímalo.“
Blonďákovy oči rázem posmutněly. Otočil se na patě a raději pomalu odcházel. Nechtěl se tu dál naprosto zbytečně dohadovat, nemělo to cenu. Jeho bývalá týmová partnerka měla svou hlavu, a i kdyby jí ty návštěvy zatrhnul milionkrát, tak by si stejně našla cestu… nebo by ho prostě ignorovala.
,,Naruto,“ vydechla zkroušeně Sakura, když pochopila, že tentokrát trochu přestřelila.
***
Blonďák se zamračeně opíral o zábradlí a shlížel na vesnici pod sebou, kde se stále hemžila spousta lidí. Slyšel šum mnoha různých hlasů. Smích, pláč, hádky, radostný křik. Slyšel tolik různých směsí, až mu z toho uši pomalu zaléhaly.
Slunce pomalu zapadalo a na vesnici upadalo příjemné oranžovo rudé světlo. Pomalu se začínalo stmívat, a to bylo něco jako signál pro všechny se pomalu uklidit do svých domovů. Děcka mizela z ulice, zavíraly se otevřené pouliční stánky i obchody, pomalu mizel všechen ruch a nastával noční klid. Všichni pospíchali domů. Za rodinou, za přáteli, za mazlíčky.
Mladík se zamračeně odpíchnul od zábradlí a otočil se čelem ke vchodu do Hlavní budovy. Pořád mu v hlavě hrála Sakuřina slova z dnešního brzkého odpoledne.
,Rád by tě viděl.‘
Naruto si pro sebe posměšně zaprskal.
,Jo, to určitě. Akorát jí hraje na city, aby jí obměkčil, pobláznil a dostal jí na svoji stranu,‘ pomyslel si znechuceně, ,A ona je tak pitomá, že mu to žere i s navijákem.‘
Chtěl se vydat pomalu domů, kde na něj nikdo bohužel nečekal. Jenže něco ho donutilo svoje plány změnit. Místo toho, aby vyšel z Hlavní budovy ven na již temnou a skoro naprosto tichou ulici, jeho kroky směřovaly dolů do podzemí.
Kamennou chodbu osvětlovalo jenom matné světlo rozžhnutých loučí připevněných na cihlovou zeď. Cítil vlhký vzduch a chlad, který mu nebyl moc příjemný. Měl rád čerstvý vánek a teplo.
Tiše se pozdravil se strážnými, kteří hlídali vchod do vězení.
,,Tak vás nakonec přemluvila, Naruto-kun?“ pousmál se jemně jeden z nich, mezitím co odemykal dveře.
,,Neřekl bych přímo přemluvila, ale udělám, co chce, ať mám od ní na chvíli pokoj,“ ušklíbnul se blonďák.
,,To chápu, ženy dokáží být velmi přesvědčivé, když chtějí,“ pronesl mladý ninja.
,,Nemohu nic než souhlasit, ttebayo,“ zasmál se Naruto a vešel.
Dveře za ním se s tichým zavrzáním zavřely.
Blonďák se ocitnul v další chodbě, která vypadala skoro navlas stejně, jako ta přechozí. Akorát s tím rozdílem, že tady bylo po stranách několik zamřížovaných cel a kousek od něj se nacházel stůl se dvěma židlemi, na kterých seděli další dva strážní a hráli karty. Jen co však zmerčili nově příchozího rychle se postavili do pozoru. Naruto se tiše zasmál a mávnul jim na pozdrav.
,,Uchiha?“ zeptal se tiše.
,,Na konci chodby, napravo,“ řekl jeden.
,,Necháte nás tu o samotě, prosím?“
,,Neměli bychom, Naruto-kun,“ ozval se druhý trošku přiškrceně.
Nejspíš měli jasně dané rozkazy.
,,Slibuju, že nic nevyvedu,“ zasmál se blonďák, ,,a ani on, ttebayo.“
Strážní se na sebe podívali a pak jen kývli.
,,Dobrá, ale pro jistotu vás tu zamkneme, až budete chtít odejít stačí třikrát zaklepat na dveře.“
,,Díky,“ kývnul na ně s lehkým úsměvem na rtech a pomalu se rozešel na konec chodby.
Vězení pro tuto chvíli obýval jenom jeden člověk. A tím člověkem byl právě Sasuke Uchiha.
***
,,Ale, ale, ale, kdo to přišel po měsíci navštívit svého přítele?“ uslyšel posměšný hlas, který se linul z cely, když se k ní na metr přiblížil.
,,Nejsem tvůj přítel,“ zavrčel Naruto a zastavil se před mřížemi, ,,a taky sem rozhodně nejdu z vlastní vůle.“
S nakrčeným obočím hleděl na připoutané tělo skrze mříže se vzpurně pozdviženou hlavou.
Sasuke stál na konci malé místnosti. Ruce měl roztažené a na zápěstích pouta, která byla přibita ke zdi. Vypadal skoro jako Ježíš Kristus na svém kříži. Měl svěšenou hlavu. Ani mu nestál za pohled. Jak ale věděl, že to sem přišel právě on?
,,Tak proč tu teda jsi?“ otázal se vězeň.
,,Sakura říkala, že by si mě rád viděl,“ zamručel ne moc nadšeně blonďatý ninja.
,,Jo… to je pravda,“ ušklíbnul se černovlásek pro sebe.
,,Zajímavé, že se na mě teda ani nepodíváš,“ prohodil bystře Naruto.
Sasuke pomalu zvedl hlavu. Černé vlasy mu spadaly do tváře a on je musel fouknutím z obličeje odehnat. Zabodl do mladíka svůj uhlově černý pohled.
,,Výborně. Takže… už si mě viděl, můžu zase jít?“ zeptal se pohrdavě Naruto.
,,Sakura říkala, že tě mají jmenovat Hokagem,“ vydechl skoro neslyšně Sasuke.
,,Jo, to je pravda,“ snažil se, aby jeho hlas zněl co nejvíc hrdě.
Však taky měl být na co hrdý. Jeho sen se měl už co nejdřív konečně splnit. Taky na tom pěkně tvrdě dřel.
,,Gratuluju, dosáhl si toho, co jsi vždycky chtěl a v dost brzkém věku.“
Naruto se snažil v jeho slovech najít stopu sarkasmu, pošklebku nebo arogance, jak už to bylo u Sasukeho zvykem, ale s lehkým zděšením tam nacházel pouze upřímnost.
,,Ještě před několika měsíci nebyla moje priorita stát se Hokagem,“ odvětil tiše.
,,Ne?“
,,Ne.“
,,A co bylo teda tvojí prioritou číslo jedna?“
,,Dostat tě zpátky do vesnice,“ zamračil se Naruto.
Sasuke se musel tiše zasmát.
,,To se ti ale povedlo, ne?“
Naruto se místo toho ušklíbnul. Smutně. Ustaraně. Zničeně. Zkroušeně.
,,Jako právoplatného člena a obyvatele Konohy… ne jako prachobyčejného zrádce,“ upřesnil polohlasem.
Na to mu jeho dřívější nejlepší přítel nic neodpověděl.
Chvíli se ještě beze slov měřili pohledem, jak každý z nich očekával, jestli ten druhý neprohloubí konverzaci, ale když uteklo pár dusivých minut, Naruto se otočil a beze slova pomalým krokem odcházel pryč.
Na konci chodby zaťukal třikrát na dveře. Cvakl zámek a dveře se otevřely.
,,Díky a přeju klidný zbytek služby,“ pronesl s jemným úsměvem ke čtyřem strážným a odcházel pryč z podzemního vězení.
To, co Sakura chtěla, splnil a v duchu doufal, že už to nebude muset absolvovat znovu.
Naruko 