Další den jsme se rozhodli vydat se po obědě zpátky do Konohy.
Možná bysme se tu i zdrželi déle, Sakura a Ino by určitě chtěly, ale Shikamaru měl nějakou podivně skleslou náladu stejně jako já. Asi se s Temari nepohodli. Stejně jako tak nějaká já a Gaara.
,,Dobrá, je škoda, že si to nerozmyslíte a nezůstanete tu ještě o trochu dýl,“ přikývnul Kazekage hlavou.
Ignoroval mě. A to bolelo. Fakt jo. Už asi vím, jak se musel cítit, když jsem o něm předtím ani já koutkem oka nezavadil. Ale já to dělal proto, že jsem se cejtil fakt trapně, ne proto, že bych byl naštvanej nebo zhnusenej.
,,Děkuji vám za vaši dobře odvedenou práci. Doufám, že se zase brzy setkáme.“
To byl pro nás možná pokyn, abychom opustili kancelář. A tři z nás to udělali. Já ale ne. Zůstal jsem tam nehybně stát a díval se na něj, jak se sklonil k nějakým papírům poházeným na stole. Na tom stejném stole, na kterém si mě včera tak dravě bral. Nepatrně jsem zrudnul. Věděl jsem, že to budu mít na očích.
,,Chceš ještě něco?“ uslyšel jsem jeho hluboký hlas.
Nadechnul jsem se a vydechl. Znělo to… odměřeně.
,,Gaaro, já nechci zničit nic, co se mezi námi vybudovalo,“ řekl jsem mu pevně.
Podíval se na mě a mě se z toho pohledu rozbušilo srdce a podlamovaly kolena.
,,Nechceš zničit nic, co se mezi námi stalo, ale přesto jsme dvakrát udělali jednu a tu samou věc, kterou přátelé mezi sebou normálně nedělají,“ promluvil jsem tiše.
Přešlápnul na místě.
,,Já… já-já,“ zakoktal se.
Nevěděl jak dál a já se nakonec rozhodnul. Horší už to být stejně nemůže. Natáhnul jsem před sebe rozevřenou dlaň a nad ní se začaly formovat zrníčka písku, do jednoduchého tvaru.
Nechápavě na to hleděl a oči se mu rozšířily, když poznal, že je to srdce.
Poslal jsem ho vzduchem k němu.
,,Tohle ti dávám já, Naruto. Dávám ti svoje srdce. Je jenom na tobě, jak to nyní pochopíš a jak s tím naložíš,“ zamumlal jsem a po dlouhé době jsem měl opravdu co dělat, aby se mi hlas nezačal třást.
Chytnul ho do rukou.
,,A teď bych byl rád, kdyby sis to promyslel a odešel,“ mávnul jsem rukou ke dveřím.
Schoval ho mlčky do kapsy kombinézy a poslechl mě.
To prásknutí dveří mi skoro vehnalo slzy do tváře. Čekal jsem, že zůstane, že něco aspoň řekne. Jenže on prostě a sprostě odešel. Cítil jsem, jak moje vlastní srdce puká.
Vylítnul jsem z Gaarovy kanceláře jako namydlený blesk. Oči mě nebezpečně pálily a já potlačoval slzy, které se mi draly do očí, aniž bych věděl proč. Doběhnul jsem svůj tým, který se pomalu loudal k východu z Písečné vesnice.
,,Jsi v pořádku?“ zajímala se hned Sakura, když si mě prohlédla.
,,Jo… jen… Jen mi vlítlo něco do oka,“ zamumlal jsem kňouravě a protřel si oči, ,,Asi písek.“
Rychle jsem zamrkal. V kapse jsem pevně sevřel písečné srdce a bodlo mě v hrudi.
Čekali mě tři dny cesty domů a pak kdoví jak nekonečně dlouhá doba, než ho budu moci zase vidět.
Možná… možná jsem neměl odejít ale zůstat. Možná jsem měl aspoň něco říct a dát mu třeba naději, že to bude dobrý. Jenže co mělo bejt vlastně dobrý?
Ano, patřil jsem k těm méně chápavým lidem s dlouhým vedením, ale tohle bylo přece vyznání lásky, ne?
***
,,Jste si se Shikamarem něco provedli, že jste se ani nerozloučili?“ zajímal se Kankuro, když seděl s Temari v mojí kanceláři, když konožští ninjové opustili Sunu.
Jenom si odfrkla.
,,Slýchala jsem o něm jakej to je génius a perfektní stratég, ale jako chlap stojí teda pěkně za hovno,“ začala si okamžitě stěžovat, ,,Nepochopí náznaky, nepochopí slova. Buď mu to je u prdele, anebo prostě nevím.“
S povzdechnutím si založila ruce na prsou a víc se zapřela do křesla, ve kterém seděla.
Neubránil jsem se úšklebku. Temari byla rázný člověk, co si šel pevně za stanoveným cílem. A jejím cílem se stal nyní, nebo spíše byl už delší dobu, Shikamaru. Dostane se k němu. Vím to. Jakoukoliv cestou. Ona na to přijde. I když si na něj teď stěžuje.
,,A proč ho prostě někam nepozveš? Jsi sestra Kazekageho, určitě by tě neodmítnul,“ zkoušel se Kankuro zeptat, stejně jako já před několika dny.
Mrskla po něm pohledem.
,,Žena nezve muže na rande,“ odvětila pouze poučně.
Kankuro protočil očima.
,,Za to ty ses asi bavil až moc, ne?“ rejpnul jsem si do svého staršího bratra.
,,C-co?“ vydechnul překvapeně.
,,Nejsem slepej, proboha,“ protočil jsem očima.
,,Hm? Něco, o čem nevím?“ zajímala se ihned Temari, když přešlo konečně na změnu téma a její život a milenecké vztahy jsme nechali na pokoji.
,,Táhne to s tou blondýnou,“ kývnul jsem bradou k bratrovi a podepsal jsem bez mrknutí oka jeden papír, který jsem přidal na hromadící se kupičku.
,,Cože?“ napřímila se jako pravítko.
,,Heh, no… nebudu se ptát, jak si na to přišel,“ mávnul nad tím rukou, ale pak se mu podivně zablesklo v očích, ,,A ty se nám nechceš k něčemu přiznat?“
,,C-co? Co mi tady sakra uniká?!“ pěnila Temari.
Nejspíš ji začalo štvát, že všechen svůj zájem věnovala někomu, kdo se nedokázal pořádně vymáčknout a unikaly ji tak spousty šťavnatých drbů.
Trochu jsem se zarazil. Kankuro asi nebyl zase tak úplně nevšímavý. Pokrčil jsem rameny.
,,Nemyslím si, že jsem v postavení, abych vám odpovídal na vaše dotěrné dotazy,“ odbyl jsem ho jednoduše.
,,Gaaro!“ vyhrkla na mě Temari a podívala se na Kankura, který se rozesmál.
,,Táhne to s blonďákem,“ napráskal mě.
,,Có?!“
,,Netáhnu to s ním, pouze jsme se spolu dvakrát vyspali, to je rozdíl,“ přiznal jsem se nakonec.
,,Ale prosím tě, vidím ti na očích, jak seš z něj poblázněnej a on z tebe taky,“ odfrknul si s protočením očí.
,,Tak to máš asi problémy se zrakem, bráško,“ odseknul jsem.
,,Nemyslím si, jenom vy dva máte problémy s vyjadřováním.“
Sakra, kde jsou ty časy, kdy bych ho byl ochoten zabít bez mrknutí oka? Hm, jsou asi nenávratně pryč… stejně tak jako on.
***
– O tři dny později –
Domů jsme se vrátili až navečer.
Shikamaru nám ohlásil, že půjde dát Hokage zprávu, ať si jdeme domů odpočinout.
Zamířil jsem domů. Ani jsem neměl chuť na ramen, což bylo u mě dost divný. Tohle milované jídlo jsem jedl kdykoliv, vyjma toho, když jsem byl někde na misi a neměl jsem sebou instantní, nebo když jsem byl natolik nemocný, že jsem se nedokázal hnout z postele. Jenže teď bych si dal něco mnohem jinačího, než byly pitomý nudle s masem. Ano, pitomý nudle s masem. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu. Radši bych si dal měkké poddajné rty jednoho rudovláska a jeho pevné svalnaté tělo. A ještě radši bych si vzal do pusy jeden pěkně macatý tuhý sval, co mě dokázal dostat až do nebes.
Uzumaki dost! Nemysli na něj! Nemysli na to!
V kapse jsem pořád svíral dárek od něj. Bylo zvláštní, že ten písek byl pevný jako kámen. Ze srdce nespadlo snad ani jedno zrníčko. Začal jsem přemýšlet nad tím, kam si ho vystavím.
Nakonec jsem ho prostě položil na noční stolek. Něco mě táhlo k tomu, aby tohle byla první věc, kterou uvidím, až se probudím a zároveň poslední věc, na kterou se podívám, než usnu.
S povzdychem jsem si sednul na postel a zíral na písečné srdce. Moje vlastní srdce zběsile tlouklo v hrudi.
Je možné, že jsem se do něj za tak krátkou dobu zamiloval? Jakože opravdu zamiloval? Nejsem jenom zpitoměle poblázněný?
Vztekle jsem se postavil a začal přecházet po pokoji. Nikdy jsem nad ničím tak moc nepřemýšlel.
Neviděl jsem ho tři dny a už mi chyběl. Chtěl jsem ho mít prostě u sebe. Vztekle jsem zakňučel a začal se hrabat v jednom šuplíku. Napsal jsem krátký vzkaz, položil ho na stůl, vzal Gaarovo písečné srdce a vypařil se z bytu.
***
Zadumaně jsem hleděl z okna své kanceláře. Už to byly tři dny, co zmizel, tři dny, co jsme si se sourozenci vyjasnili naše ,,trable“ ohledně lásky. Kankuro je asi šťastný, jemu zřejmě takovýhle vztah vyhovuje. Temari je naštvaná. A já jsem… já jsem totálně zničený. Nevím, co si mám o všem myslet, ale nelitoval jsem toho, co jsem mu řekl. Myslel jsem to vážně. Snad to pochopil.
,,Gaaro? Nechceš jít už domů?“ nakoukla do mé kanceláře sestra, která už byla zřejmě na odchodu.
,,Jo, za chvíli půjdu,“ pousmál jsem se na ní utrápeně.
,,Gaaro, nemysli na něj, ničí tě to. Musíš se nějak zabavit,“ začala mi domlouvat, ,,On se tu ukáže, uvidíš. Jen to chce čas. Dojde mu to. Sice je natvrdlej jako beton, ale tohle mu určitě dojde.“
Ušklíbnul jsem se. Asi měla možná pravdu. Modlil jsem se za to. Nikdy jsem nic tak moc nechtěl. Vlastně… to bylo vůbec poprvé, co jsem něco chtěl. Dobrovolně. Bez vynucení. Sám od sebe. A šíleně mě sžíralo to, že to nemůžu mít.
Hnal jsem se mezi korunami stromů jako blázen. V boku mě píchalo, srdce jsem měl v krku, nohy mě bolely, ale nepřestával jsem v pohybu. Chtěl jsem být u něj co nejdřív. Nebyl jsem blázen, abych šel pěšky, protože to by trvalo, jak víme, tři dny. Když jsem skákal z větve na větev a hnal se za svým cílem, mohl jsem se tam dostat za den, maximálně den a půl. A já tam chtěl být co nejdřív, ttebayo.
Skákal jsem a chvíli dokonce běžel skoro celou noc a den. Měl jsem jenom krátké pauzy na vydýchání a svačinu. Pak jsem se hnal dál.
Nemohl jsem prostě dovolit, čekat kdo ví jak dlouho, než ho zase uvidím. Mohly to být týdny, mohly to být ale klidně i měsíce. Já to chtěl vyřešit ale hned. A všechno si mezi námi vyjasnit. Ať to dopadne jakkoliv. Vím, že se do spousty věcí ženu bez rozumu a bezhlavě, ale tohle jednání mi přišlo prostě správné.
***
Poslední dobou, každý den, skoro ve stejnou dobu, jsem prostě jenom seděl v točitém křesle a shlížel na vesnici pod sebou. Zdálo se, že jsou všichni její obyvatelé spokojení, což mě upřímně těšilo. Chtěl jsem, aby se tady cítili v bezpečí, aby věděli, že je ochráním.
Najednou se rozrazily dveře mojí kanceláře a dovnitř vpadnul udýchaně blonďák, který mi už dlouho nedal spát.
,,N-Naruto?“ vydechl jsem překvapeně.
Jak je možné, že se tady objevil?
Blonďák za sebou zabouchnul dveře, opřel se dlaněmi o kolena a začal se vydýchávat. Prstem mi naznačil, ať chvíli počkám. Nechal jsem mu tedy čas.
Nakonec se po pár desítkách sekund narovnal. Pomalu se přiblížil k mému stolu.
,,Já… já ho nechci,“ začal zbrkle a vytáhnul z kapsy písečné srdce a položil mi ho na stůl.
V tu chvíli mi moje vlastní srdce vynechalo několik úderů. Svět se mi začal hroutit. Dech se mi najednou nedostával. Jako kdybych se dusil.
,,Nechci pitomý písečný srdce, Gaaro… chci… chci to skutečný,“ usmál se na mě.
A já mohl zase normálně dýchat.
,,C-co?“ vydechnul jsem.
Fakt inteligentní odpověď.
,,Chci být s tebou,“ řekl a obešel můj stůl, ,,nevím, jak dlouho nám to sice vydrží, ale chtěl bych tomu prostě dát šanci,“ otočil si mě čelem k sobě a obkročmo si na mě sednul, ,,Chceš i ty?“
Jeho obličej byl tak moc blízko toho mého. Modré oči mu zářily.
Vztáhnul jsem ruce a chytil jeho obličej do dlaní. Místo odpovědi jsem ho políbil.
– KONEC –
Naruko 