V letadle jsme se posadili naproti sobě a stevardka nám přinesla požadované pití, které jsme si v rychlosti objednali už při vstupu do tohohle monstrózního stroje.
,,Co je tedy přesně naším cílem cesty, pane? Nesdělil jste mi včera žádné podrobnosti,“ zeptám se ho tiše a zároveň zvědavě.
Jsem totiž rád v obraze. Hlavně, když se jedná o něco pracovního.
,,Mám tam obchodní schůzku s bratrem. Do mailu jsem vám chvíli předtím, než jste dorazil do letištní haly poslal všechny podklady. Potřebuju, abyste si to aspoň prošel. Nemusíte to mít nastudovaný na sto procent, jde jen o to, abyste věděl, o co se jedná. Schůzka je zítra ve tři,“ prozradil mi.
Kývnul jsem hlavou a vytáhnul ze své tašky přes rameno notebook, který jsem ihned otevřel a položil ho na bílý lesklý stolek, který nás dva odděloval.
,,Na letišti nás bude čekat auto, které nás odveze do hotelu. Pro všechny případy jsem nám zajistil společný apartmán,“ ozval se o chviličku později.
Podíval jsem se na něj s pozdviženým obočím.
,,S-společný ap-artmán, pane?“ vydechnul jsem dost zaraženě.
Měl peněz tolik, že by se v nich mohl koupat a dělá mu problém zařídit dva pokoje?
,,Ano, společný. Uvítal bych pak před schůzkou, nějaký váš názor na obchod, kterého se to týká. Prodiskutovat podmínky a tak.“
On chce znát můj názor? Co to tady kurva hraje za hru? Za celou dobu, co pro něj dělám, ještě nikdy nechtěl znát můj názor. Na cokoliv.
,,Jistě, pane,“ přikývnul jsem jenom.
,,Po schůzce se budeme moci zdržet, jak dlouho budeme chtít, když se budete chtít třeba podívat po městě. Záskok mám ve firmě za sebe i za vás zařízený, o to se nemusíte starat.“
Nabízí mi tu skoro dovolenou? Do prdele, vážně, na co si to hraje? Ne, že by se mi to snad nelíbilo, ale… Tahle jeho podivuhodná vstřícnost mi přišla prostě zvláštní.
,,Zdržíme se, jak dlouho budete chtít vy, na mě nezáleží, pane,“ odbyl jsem ho jemně, ale důrazně.
Jo, nesnášel jsem svoje postavení, ale rozhodně jsem mu nechtěl být za nic vděčný. Rozhodně ne jemu. Moc dobře už od základky věděl, že chci cestovat a poznávat zemi a svět okolo sebe. Hodně často jsme o tom spolu totiž mluvili.
***
Zbytek letu proběhl v poklidu a tichu.
Já byl zahloubanej do podkladů, které mi poslal a poctivě je studoval, abych nebyl pak za úplnýho vola, ale cítil jsem na sobě jeho zadumaný a možná i trochu hodnotící pohled. Měl jsem co dělat, abych po něm nevyjel, ať na mě furt nečumí. Což jsem si logicky stejně nemohl dovolit, takže jsem to prostě musel snášet.
Najatá stevardka okolo nás chodila dost často a téměř neustále se nám vyptávala, jestli nemáme nějaké přání, i když cesta trvala necelé dvě hodinky. Přišlo mi, jako když se před šéfem schválně nakrucuje, aby na sebe upoutala pozornost. Přitom, když jsem se soustředil na její vůni, zjistil jsem, že je to jenom obyčejná beta, o které alfy, jako Sasuke, neměly často zájem.
***
Na letišti na nás opravdu čekalo velké černé SUV se zatemněnými skly, které nás dovezlo k pětihvězdičkovému hotelu Swisshotel Nankai Osaka. Uchiha přece nebude bydlet v něčem horším, ne?
***
Náš apartmán byl až v posledním dvaadvacátém patře. Nic nečekanýho. Čím jste byli výš, tím luxusnější to bylo.
Byl tak přepychově zařízený až se mi z toho všeho naleštěného nábytku, dělalo zle. Tohle fakt nebyl můj vkus. Byl jsem zvyklý na obyčejné skromné věci. Tenhle apartmán byl skoro tak velkej jako můj byt, kde jsem žil.
Počkal jsem, až si Sasuke vybere jednu ze dvou velmi prostorných postelí, které dělil jenom mahagonový noční stolek a já si zabral tu, která na mě prostě zbyla. Hodil jsem na ní svůj sbalený kufr a začal pomalu vybalovat, stejně jako můj šéf.
Bylo teprve deset hodin dopoledne. Měli jsme spoustu času. Už bylo sice po snídaních, ale za hodinu se podle všeho začal podávat oběd. Docela jsem padal hlady, ráno jsem se nestihl ani nasnídat.
Abych zabil čas, přesunul jsem se s notebookem do obývacího pokoje a znovu si začal pročítat materiál. Do malého bločku jsem si tužkou zapisoval různé poznámky, abych se v tom lépe orientoval.
,,Po obědě vyrazím do města, přidáte se?“ zeptal se mě Sasuke po chvíli.
,,Ne, děkuji, chci si to pořádně prostudovat, pane“ odmítnul jsem s lehkým zavrtěním hlavy, aniž bych se na něj vůbec podíval.
Můj pohled byl stále zabořený do obrazovky, kde na mě svítily různé grafy, tabulky, vzorce a snad stovka různých popisků a poznámek.
,,Řekl jsem, abyste si to jenom prošel, nemusíte se to učit nazpaměť,“ cítil jsem, jak se na mě ušklíbnul.
,,Rád dělám svou práci svědomitě a na sto procent, nechci něco dělat jenom napůl,“ odvětil jsem.
,,Jak myslíte, je to jenom na vás,“ pokrčil nakonec Sasuke rameny a šel si díkybohu po svém.
***
Po opravdu výborném obědě, který nám samozřejmě pokojová služba donesla až do apartmánu, Sasuke opravdu zmizel do města.
Oddechl jsem si. Konečně chvilka jenom pro sebe. Vůbec jsem nevěděl, jak to tu s ním zvládnu. Nikdy jsem s ním přes noc nebyl v jednom pokoji. Většina služebních cest trvala jenom pár hodin, nanejvýš den dva a nikdy jsme nespali v jedné místnosti. Jak to asi bude probíhat? Říkal, že má zítra schůzku se svým bratrem, jak ten asi vypadá? Viděl jsem ho jenom párkrát, a to ještě před několika lety, když chodil vyzvedávat Uchihu ze školy, kdo ví, jak se čas podepsal na něm. Byl taky alfa, jak jinak, že jo.
Každý člen z Uchihovic rodiny byl alfou, dokonce i jeho matka. Byl to jeden z mála příkladů, kdy se alfa dala dohromady s alfou, čímž si zaručili to, že jejich potomstvo budou taktéž stoprocentní alfy a jejich rod bude, dá se říct, čistokrevný.
Můj otec byl alfa a moje matka byla omega. U nich to bylo trochu jinak. Byl to zase jeden z mála příkladů, kdy alfa našla svou skutečnou spřízněnou omegu. Prý to mezi nimi po prvním polibku nějak problesklo a oni věděli, že jsou spoutáni.
Netrvalo dlouho a táta si ji označil, čímž si ji akorát připoutal napevno k sobě. Oni se opravdu milovali a já se narodil z lásky, a ne kvůli tomu, že rození potomstva bylo pro omegy důležité. Máma, co si ji pamatuju, byla dost rázná a jasně řekla tátovi, že další dítě nechce. Taky nechtěla být jedna z davu a rodin dítě za dítětem, aby se naše prazvláštní populace rozrůstala. Táta proti tomu nic neměl. Byl tak spokojený, miloval ji z celého srdce. Před pěti lety táta zemřel na leukémii. A máma umřela chvíli po něm žalem a steskem. Říká se, že omega bez své alfy už nemůže žít, o to víc, když jsou si spříznění. Když zemře omega, alfa ne. Další hnus naší populace. Alfa si je schopná najít další omegu jako náhradu, i když ne už spřízněnou. Může jich mít, kolik chce, ale omega patří jenom jedné jediné.
Zavrtěl jsem hlavou a vyhnal smutné vzpomínky. Bylo to pro mě těžké přijít o rodiče. Miloval jsem je. Byli pro mě vším.
***
Šéf se vrátil až chvíli potom, co začala večeře.
,,Jedl jste?“ zeptal se mě.
Ten chlap neuměl vůbec zdravit. Pozdravil mě poprvé a zatím naposledy první den, co jsem zaujmul tuhle funkci a od té doby nic. Nepozdraví, ani když odcházím po práci domů.
,,Ne, čekal jsem na vás, pane“ odpověděl jsem popravdě.
,,Objednáme si zase něco sem, nebo půjdeme dolů?“
Proč mi neustále dává na výběr?
,,To je čistě na vás, pane,“ nenechal jsem se jím zblbnout.
,,Fajn, tak si objednáme něco sem,“ rozhodl Sasuke a přistoupil hotelovému telefonu.
Nadiktoval obsluze, co má dovézt k jídlu. Tentokrát se mě pro změnu ale nezeptal, na co mám chuť a objednal i za mě. Nad tím jsem jenom protočil očima. Ptá se mě na kraviny, ale ohledně jídla se mě nezeptá? Tsse. Jak může vědět, na co mám zrovna chuť?
***
,,Máte nějaké komentáře, dotazy nebo poznámky ohledně zítřejší schůzky?“ zeptal se mě, když jsme doteď tichosti seděli u velkého jídelního stolu a pustili se do dovezené večeře.
S nelibostí jsem musel přiznat, že se ten zmetek přesně trefil do mých chuťových buněk.
,,Uh, no prostudoval jsem to několikrát a… Zdá se mi to v pořádku. Rozumím všemu,“ řekl jsem po chvilkové odmlce, kdy jsem si pečlivě promyslel odpověď.
,,Skvěle, protože to zítra odprezentujete vy,“ blesklo se mu povýšeně v očích a na rtech se mu objevil škodolibý úšklebek.
Málem mi zaskočilo polykané sousto. Dělá si prdel?!
,,C-cože?!“ zakuckal jsem se, ,,Však jste říkal, že to nemusím umět nazpaměť!“ vypísknul jsem neohrabaně a zamračil se.
,,Byl to jen test,“ pokrčil rameny černovlasý, ,,chtěl jsem vás prostě prověřit, zda svou práci v mé firmě myslíte vážně.“
,,Test? Prověřit?“
,,Ano a musím vám oznámit, že jste prošel. Proč si myslíte, že jsem vyrazil slečnu Yamanako?“ pozdvihl tázavě obočí.
Ino Yamanaka byla bývalá Sasukeho sekretářka, nevydržela na tom postě ani dva měsíce a Uchiha ji vyrazil z minuty na minutu. Když si na to pořádně vzpomenu, bylo to hnedka po jedné služební cestě. A kde byla ta služební cesta? No v Ósace přece!
,,No, nevím… Asi neplnila svoje povinnosti?“ polknul jsem nasucho a zkusil mu odpovědět.
Sasuke neznatelně přikývl.
,,Na to, že je slečna Yamanako omega, si docela vyskakovala. Když přehlédnu to, že mě chtěla dostat do postele, byla prostě neschopná. Odbila osmá hodina a ona už netrpělivě podupávala nohou ve znamení toho, že pro ni práce skončila. Neplnila nic na sto procent, v papírech, které jsem po ní kontroloval, jsem často nacházel spousty chyb. Někdy se to dalo omluvit tím, že byla v heatu a její mysl byla zatemněna pudy, ale pochybuju, že měla heat každý týden dva dny,“ ušklíbnul se.
Sledoval jsem jeho rty, jak se pohybují a poslouchal jeho podmanivý hlas. Proč se na to tak moc soustředím?
,,Poslední kapkou pro mě byla její poslední služební cesta se mnou. Opět jsem měl schůzku s bratrem, takhle si totiž testujeme svoje asistenty a jejich schopnost pro nás pracovat, teď už vám to můžu říct, jelikož vám věřím v tom, že tomu opravdu rozumíte a zítra odvedete dobrou práci… Ino jsem řekl to samé, co vám, že mi jenom stačí, když si to projede a třeba mi k tomu něco řekne. Prezentaci si poprvé a naposledy projela v letadle, a to tím stylem, že to měla hotové za deset minut. Stejně jako teď vás, jsem se jí ten večer předtím zeptal, zda tomu rozumí a má nějaké otázky. Mimochodem ten den nestrávila jinak, než nákupy a prohlídkou města… Automaticky mi to odkývala, nevěřil jsem ji ani slovo, a když se dozvěděla, že to bude muset odprezentovat, málem to s ní seklo. Samozřejmě, že se to snažila přes noc dohnat, ale marně. Pohořela. Neuvěřitelným stylem. Ani její hluboký výstřih a chtivé pohledy po ostatních alfách v zasedací místnosti ji nepomohly,“ zasmál se krátce a tiše při vzpomínce na tu pro něj komickou situaci.
Napil jsem se vína ze sklenky a pořád ho sledoval. Přitahoval moje oči jako magnet. Tady je asi něco špatně, sakra.
,,Bylo to fakt trapné. Sledoval jsem Itachiho pobavený výraz. Vyrazil jsem ji hned po skončení schůzky,“ zakončil.
Proč se mi s tímhle svěřuje až tak moc do detailu?
,,Uh, to jsem netušil, pane.“
Nic jiného mě prostě nenapadlo říct. Netušil jsem, jak bych to měl komentovat.
Zbytek večeře proběhl v tichosti a já se akorát v duchu modlil k tomu, abych to druhý den zvládnul a on na mě byl aspoň trochu pyšnej. Počkat… Odkdy mi na tom sakra záleží?!
Naruko 