,,Dobrá, děkuji za zprávu, můžete jít. Ty, Sasuke, prosím, zůstaň ještě na chvíli,“ rozpustila Hokage tým, který po týdnu přišel z mise.
Všichni odešli, Sasuke zůstal. Posadil se naproti Hokage, když mu pokynula rukou k židli.
,,Ano?“ pobídl ji zvědavě.
,,Vy jste se s Narutem pohádali?“ zajímala se.
,,P-proč myslíte?“ zamluvil Sasuke svoji odpověď otázkou.
,,Zdá se mi dost nevrlý a vzteklý. Takhle se naposledy podobně choval, když byl Teuchi nemocný a Ichiraku ramen bylo na čtrnáct dní zavřené,“ uchechtla se.
Sasuke se musel proti svojí vůli pousmát. Ty dva týdny si pamatoval. Bylo to s Narutem naprosto šílený.
,Možná proto se naučil vařit domácí ramen,‘ napadlo ho až teď.
,,Takže… pohádali jste se?“
,,Proč ale usuzujete, že to má něco společného se mnou?“
Sasuke se odpovědi vyhýbal jako čert kříži. Nějak se před Hokage nechtěl vyzpovídávat ze svého hříchu.
,,Nadávky směrované na tvou adresu byly kolikrát slyšet přes čtvrtku vesnice… takže?“ ušklíbla se Hokage a pozdvihla obočí.
,,Neřekl bych, že jsme se přímo pohádali,“ ošíval se pod jejím rentgenovým pohledem.
,,Tak co tedy?“
,,Lhal jsem mu,“ přiznal nakonec.
,,Lhal?“
Tsunade si před obličejem spojila ruce a lépe se v křesle usadila.
Sasuke si povzdechl. Musel s pravdou ven. I když se nikdy moc nesvěřoval, teď bude muset. A třeba se mu uleví. A třeba mu Hokage pomůže.
,,No… eh… nějak jsem si na Narutovu přítomnost u sebe doma zvyknul. Řekl bych, že jsme si rozuměli, docela se i dobře bavili v-v r-rámci možností a… a já… no… z-začal jsem ho mít… rád,“ polknul poslední slovo, jako kdyby se za něj styděl.
Sasuke lehce zrudnul a podíval se na Hokage, doteď totiž sledoval pracovní desku jejího stolu.
Ta se jen spokojeně usmívala.
,,No a… k-když jsme tu byli v pondělí na kontrole a vy jste řekla, že už jsem zdravý, lhal jsem mu. Řekl jsem mu, že sem jdu za dva dny ještě na kontrolu a pak se uvidí. A když jsem ve středu zmizel z domu a dělal, jakože jdu sem, tak se u nás stavila Ino se svitkem s misí pro mě,“ pohledem opět skenoval pracovní desku.
Tsunade mlčela.
,,Jo, já vím, podělal jsem to, lhát se nemá. Nechtěl jsem mu lhát, ale nechtěl jsem, aby odešel. A jak by to asi vypadalo, kdybych mu řekl neodcházej, zůstaň tu se mnou, když ani nevím, jestli on ke mně cítí aspoň ždibec toho, co já k němu.“
Sasuke znovu zvedl zrak.
,,Má tě rád,“ odvětila jemně Tsunade.
,,Rád jako rád, nebo rád jako víc rád?“
Tsunade se zasmála.
,,Rád jako víc rád,“ odpověděla.
,,Jak to víte? Nebo proč si to myslíte?“
,,Myslíš si, že jsem se ho neptala, co se s ním děje? Chvíli mi tu pěkně nadával, chodil mi tu v kolečkách po kanclu, než se mi skoro sesypal do křesla a skoro se rozbrečel.“
Sasukeho bodlo u srdce. Nechtěl, aby kvůli němu brečel.
,,Víš… řeknu ti to asi takhle…“
Tsunade se opřela do křesla a ruce položila na opěradla.
,,Měla jsem tu dost schopných medic-ninjů, kteří by se o tebe mohli postarat, ale pověřila jsem tím právě Naruta. Proč? Protože jenom slepí lidé, jako třeba Sakura, by si nevšimli, jak se na sebe díváte od doby, co jsi se vrátil od Orochimara.“
,,Nechápu,“ zamračil se lehce Sasuke a snažil se urputně přemýšlet.
,,Víš… nešlo tu o to, že když jsi se vrátil zpět do týmu, že jste byli opět sehraná dvojice jako vždy. Šlo tu o to, že nevědomky, ať se jednalo o jakoukoliv misi, na kterou jsem vás posílala, ať už společně nebo samostatně, vždy jste se ptali, jestli jde i ten druhý. Začalo mi to trochu vrtat v hlavě. Ano, dá se pochopit, že jste byli nejlepší přátelé, ale když jsem kolikrát odpověděla, že ten druhý nejde, v očích se vám mihnul smutek. A kdybyste byli jen přátelé, tenhle cit by se vám tam neobjevil. I Kakashi s Yamatem, když mi podávali hlášení z vašich misí, se nezapomněli zmínit, že když se jednalo o rozdělení týmu do skupinek, vy dva jste chtěli být za každou cenu spolu.“
Sasukemu to začínalo pomalu docházet.
,,Myslíte si jako… že jsme k sobě něco začínali cítit už dřív?“
,,Ano, jen jste si to neuvědomovali. A tvoje nemoc vám konečně otevřela oči. Jen… neměl jsi mu lhát. Hodně ho to ranilo. A pokud o něm aspoň něco trochu víš a znáš ho, tak víš, že lež nenávidí.“
,,Pochybuju, že si to nechá vysvětlit,“ posmutněl Sasuke.
,,Možná bude chvíli dělat cavyky, ale když mu řekneš popravdě, jak to cítíš, tak si myslím, že na nějakou našpulenou pusu zapomene,“ povzbudivě se na něj usmála.
Sasuke kývnul.
,,Tak vstávej a mazej si to vyžehlit.“
***
Sasuke s bušícím srdcem zabouchal na Narutovy dveře.
Blonďáček je po chvilince čekání otevřel, ale když zjistil, kdo za nimi stojí, chtěl je zase prudce zabouchnout.
Sasuke tam ale stačil strčit včas nohu.
,,Vypadni,“ procedil Naruto skrze zuby, sleduje ho přes škvírku mezi futry a dveřmi.
,,Prosím, promluvme si.“
,,Nemáme o čem.“
,,Myslím si, že máme.“
Sasuke zatlačil silně na dveře, až druhý povolil a drze se vetřel k blondýnkovi do bytu.
,,Říkám vypadni,“ zavrčel opět Naruto.
,,Proč?“
,,Nechci tě vidět a nechci s tebou ani mluvit. Mám tě plný zuby.“
,,Proč?“
,,Proč? Protože si mě pěkně nasral, Uchiho! Moc dobře víš, že lež je jediná věc, kterou na světě nesnáším víc, než když mi dojde ramen!“ vypěnil Naruto vytočeně.
,,Máš mě rád, viď?“
Sasuke úplně obrátil.
Naruto se zarazil. Nechápal, kam tím druhý shinobi momentálně míří.
,,C-co?“
,,Máš mě rád, viď?“ zopakoval Sasuke s lehkým úsměvem.
,,Kam tím sakra míříš, ttebayo?!“
,,Odpověz mi,“ naléhal na něj tmavovlasý.
Uzumaki se mračil. Založil ruce na prsou.
,,Jasně, že tě mám rád, ttebayo, ale nasral si mě,“ našpulil pusu.
,,A máš mě rád nebo víc rád?“
,,Co to meleš, sakra?“
,,Odpověz mi.“
,,Nemusím ti odpovídat! Ty by si měl naopak odejít!“
Naruto chtěl tu situaci obrátit ve svůj prospěch. Cítil se zahnaný do kouta.
,,Takže by si mi nechtěl něco říct? Něco důležitého?“ pozdvihl Sasuke obočí.
,,N-ne! Proč bych ti měl chtít něco říct?“
,,Protože zítra odcházím s pár ninji na dlouhou misi. Je to prý dost nebezpečná mise a je možnost, že se nevrátíme vůbec. A když se vrátíme, tak až tak nejdřív za půl roku.“
Sasuke sice opět lhal, ale chtěl vědět, jestli to, co mu Tsunade říkala byla pravda.
,,A já jako s tebou – teda s váma – nikam nejdu?!“ vypísknul pohoršeně mladší ninja.
,Je to pravda.‘
,,Ne, Tsunade pro tebe má jiný plány… No nic, tak já teda půjdu. Musím se sbalit. Chtěl jsem se ti jen omluvit, že jsem ti lhal a… říct ti… že tě mám rád… Hodně rád.“
S tím se Sasuke se silně bušícím srdcem otočil na patě a chtěl odejít.
,Prosím. Zastav mě. Prosím. Řekni něco.‘
,,P-počkej! Já… m-mám tě rád!“
Naruto na něj zakřičel, když už bral za kliku.
Sasukemu spadl šílený kámen ze srdce.
,Děkuju, pane Bože.‘
Otočil se na něj s pozdviženým obočím.
Blondýnek se na něj díval, nervózně si hryzal spodní ret a hladil si prsty dlaně.
,,Já… mě… ach jo, fajn… stejně je to jedno, když se to teď dozvíš… Nasralo mě, že jsi mi lhal o tom, že jsi ještě nemocný. Já… no… z-začalo mi na tobě záležet. Jako záležet jinak než jenom jako na… příteli. Prostě… netuším proč, netuším jak, ale to je tak… Chápu, že jsi teď asi taky nasranej, možná znechucenej, ale co, už je to fuk, když zítra odcházíš,“ zašeptal a hlas se mu lehce třásl.
Sasuke se lehce ušklíbnul.
,,Nikam neodcházím.“
Naruto se na něj vytřeštěně podíval. Nastala chvilková odmlka, jak vstřebával jeho slova.
,,C-co…?“ hlesl Naruto, ,,C-co tím jako myslíš?“
,,Nikam neodcházím,“ zopakoval Sasuke a jeho úšklebek ještě narostl.
,,Děláš si ze mě už kurva prdel?!“ vypísknul už vážně nasraně blonďák.
Tmavovlásek se pousmál a pomalu k němu přistupoval.
Druhý mladík naopak couval dozadu.
,,Sasuke, být na tvým místě, tak odejdu, protože začínám bejt už vážně nasranej. To je podruhý, co jsi mi vědomě kecal a jestli nechceš, abych ti vážně bolestivě ublížil, a jakože ti, kurva, chci jednu vrazit, tak radši jdi.“
Naruto se snažil zklidnit bušící srdce, které měl skoro až v krku.
Sasuke od sebe mírně roztáhnul ruce.
,,Klidně mi dej ránu, dej mi dvě i tři. Zmlať mě, skopej mě, vybij si zlost, ale slib mi, že potom budeš jen a jen se mnou,“ odříkával polohlasem.
,,C-co-že?“ Zamrkal modroočko zmateně a zastavil se, jelikož narazil nohama o postel.
Jak příhodné v tuto chvíli.
Uchiha se zastavil krok před ním a chytil ho za ruce.
,,Mrzí mě, že jsem ti lhal, ale mělo to svůj důvod. Zjistil jsem, že mi na tobě začíná záležet. Hodně záležet. Víc než jako na kamarádovi. Líbilo se mi, jak jsme spolu trávili čas. Zvyknul jsem si tam za těch pár dnů na tvoji přítomnost. Prostě jsem nechtěl, abys odešel…“
,,Tak jsi mi radši zalhal, místo toho, aby si mi řekl zůstaň?“ pozdvihl Naruto obočí.
,,Jo,“ sklopil pohled k zemi.
,,Proč?“
,,Protože… nebyl jsem si jistý, jestli ke mně cítíš to, co já k tobě. Nechtěl jsem si připadat blbě. Dost na tom, že jsi se mnou před Sakurou hrál to divadlo.“
,,Nepřišlo mi to jako divadlo. Přišlo mi to… skutečný. Splnitelný.“
Sasuke se na něj podíval. Zahleděl se mu hluboko do očí.
,,Vážně?“
,,No… jo… nehledě na to, že jsem si užíval Sakuřin pohled, užíval jsem si i tebe,“ špitnul blonďák.
,,Já taky… Takže… co teď?“ pozdvihl tmavovlásek obočí.
,,No… jsem pořád naštvaný,“ zamračil se naoko druhý ninja a našpulil tváře.
,,A je něco, čím bych to mohl odčinit? Řekni si o cokoliv,“ pousmál se Sasuke.
,,Nó,“ protáhnul blondýn laškovně a volně po zádech spadnul na postel, tmavovláska stahuje za ruce sebou, ,,něco by se určitě našlo,“ zasmál se lehce a spojil jejich rty.
– KONEC –
Naruko 