Kapitola první

Co opravdu pro tebe jsem? Tak tuhle otázku a spousty podobných si pokládám každý ráno, když vidím, jak spěšně se oblékáš a s odbytou pusou na moje ústa a se slovy Tak zase večer, Usuratonkachi, odcházíš pryč ode mě.

Jsem pro tebe jenom hračka na osamocený noci, když tě nějaká tvoje fanynka v posteli omrzí a ty jdeš za mnou si znovu a opakovaně užít? Nebo jsem pro tebe jenom obyčejný přítel, se kterým si občas zašukáš? Anebo jsem pro tebe i něco víc? Jestli jo, proč mi to nedáš, kurva, najevo?! I když dost pochybuju, že pro tebe můžu znamenat i něco víc než to, co pro tebe znamenám teď. Jenže já sám netuším, co pro tebe ani teď, sakra, znamenám.

Teď i já konečně vylezu ze svojí postele, která je ještě celá načichlá tvou vůní a začnu ze země sbírat svoje oblečení, které ihned odnesu do koupelny a hodím ho do koše na prádlo. Pak nahý předstoupím před umyvadlo a začnu s ranní hygienou a sprchou. Ještě doteď jsem tak nějak nepochopil, proč se ráno nikdy nezdržíš.

***

Po ranní očistě se jdu obléct do nových, čistých věcí a dojdu se do kuchyně konečně nasnídat. Mám hrozný hlad. Ta včerejší noc se Sasukem Uchihou – idolem všech holek a evidentně i kluků – mě fakticky zmohla. Jako každá jiná. Je nenasytnej. Nevím, jestli je tak hladovej po mě nebo jenom čistě po fyzickým kontaktu s druhou osobou.

***

Sedám si do své lavice a jakmile dosednu, uvidím tě zrovna přicházet do třídy. Většina holek začne okamžitě slintat blahem, rudnout nebo dokonce omdlévat. Nikdy jsem ty slepice nechápal. Dávat tak okatě najevo, že vás někdo přitahuje? Ok, někde v klubu možná, když počítáte s jednou vášnivou nocí, ale každý den? Zatřepal jsem nad nima hlavou.

Pak jsem se zahleděl z okna na školní dvůr, chystám se tě dneska ignorovat. Vlastně… chystám se tě ignorovat už napořád. Nebaví mě bejt tvojí… hračkou? Jo. Hračkou. Nejsem z hadru jako nějaká panenka, mám taky svoje city a potřeby, jako každý normální člověk, ale to ty asi nechápeš a asi ani nikdy nepochopíš.

Přemýšlel jsem nad tím už hodně dlouho a nedošel jsem k jinému východisku, než že tyhle svoje dostaveníčka ukončíme. Ty si sice užiješ, ale mě už to ničí. Já tě mám rád, ale ty… ty asi nejseš schopnej žádnýho romantickýho citu. Seš tak moc zahleděnej do sebe a sázíš na to, jak vypadáš a jak ti všichni padaj k nohám, že si vůbec neuvědomuješ, že někoho tvoje chování zraňuje.

Jasně, zpočátku jsem byl taky celej vystříkanej z toho, že si o mě vůbec zavadil pohledem, slovem a později i dotykem, ale… už je načase to všechno zarazit a ukončit.

Když takhle zavzpomínám na události minulých týdnů, musím se trochu pousmát. Naše první postelové dobrodružství nezačalo nikterak romanticky. Bylo to tuším před půl rokem, na jednom obrovském mejdanu. Oba jsme se dost zřídili a skončili jsme u mě doma v posteli. Z té noci si toho moc nepamatuju. Ráno však bylo ještě horší, když jsme se nazí vedle sebe probudili. Tys to vzal celkem v klidu, jako kdyby to bylo úplně normální, ale tebe zřejmě tak strašně nebolel zadek jako mě. Slíbili jsme si, že to nikomu neřekneme, a že už to nikdy neuděláme… Jenomže sliby chyby. Ještě ten večer si za mnou domů přišel s tím, že to beze mě nemůže vydržet a že si to chceš zopakovat, protože by sis to rád připomněl. A tak jsme na to skočili – Bohužel nebo bohudík? – znova. No, a tak nějak se to pak stalo takovou zvyklostí.

Vidím, jak si elegantně sedneš na židli hned přede mě a začínáš zase všechno ostatní naprosto ignorovat. I mě, jako ostatně vždy.

Vcházím pomalu do třídy. Hned si všimnu těch otravných uječených slepic, jak omdlévají nebo slintají blahem jenom kvůli tomu, že jsem vůbec dorazil do školy a do jejich zorného pole. Jako kdyby si mysleli, že mě tímhle svým chováním nějak učarujou. Mě ale nezajímají. Absolutně ne.

Můj pohled se stočí na blondýna sedícího v poslední lavici, který se na mě zase dívá tím zvláštním rentgenovým pohledem, kterým mě posledních pár dní doslova provrtává. Pak se zadívá na můj dav nechtěných fanynek, zavrtí nad nimi hlavou a pohled stočí ven z okna. Na mě se už ani nekoukne.

Jdu si sednout do svojí lavice, která je mimochodem hned před ním. Sednu si na židli a jako obvykle začnu všechno dění kolem sebe naprosto ignorovat. Ostatně jako vždy. Stejně bych o nic nepřišel.

***

Den pomalu končí a já jsem si za ten celý nudný školní den uvědomil, že mě Naruto po celou dobu naprosto ignoroval. Nepromluvil se mnou ani slovo, letmo se mě nedotknul, dokonce se na mě už ani nepodíval. Jako kdybych neexistoval. Mám pocit, že se s ním poslední dobou něco děje. Ale co, sakra? Že bych ho omrzel? Já? Sasuke Uchiha? To nepřicházelo v úvahu. Nemocný být nemůže. Špatný prospěch taky nemá, takže to ho taky trápit nemůže. A dost pochybuju, že by si někoho našel. To by přece netrávil skoro každou noc se mnou. Takže, v čem to vězí? Vím, že mu není moc příjemný, že se s ním skoro každou noc vyspím a hned ráno po probuzení odejdu. Mě to taky není dvakrát příjemný, ale musím to tak dělat. Nechci se k někomu vázat, nechci začít někoho milovat, obzvláště ne jeho. I když… poslední dobou mě k němu něco táhne. Něco, co mě prostě nutí jít k němu domů, zazvonit a… a opíchat ho. Radši udělám zrovna tohle, než abych se s ním vybavoval o svých divných pocitech. O tom, že v jeho blízkosti už nedokážu být tak chladný, jako na ostatní. O tom, co mě nutí oddalovat každou minutu odchodu od něj, co nejdál to jenom jde. O tom, že prostě najednou nechci spát sám ve svojí posteli, která je podezřele velká, prostorná a studená. O tom, že na něj prostě musím myslet. O tom, že se do něj pomalu ale jistě nejspíš začínám zamilovávat… Jenže to já nechci! Nechci ho milovat! Takhle mi ten náš vztah prostě naprosto vyhovuje.

***

Zvonek na chodbě oznamoval konec poslední hodiny a já vidím Naruta, jak vychází ze dveří. Vyrazím rychle za ním a zahlídnu, jak zabočil na chodbě směrem k chlapeckým záchodům.

Spěšně otevřu dveře od záchodů a vidím, jak stojí opřený rukama o umyvadlo a dívá se na sebe do velkého zrcadla. Poplašeně sebou cuknul a podíval se kdo přišel. Když zjistil, že jsem to já, ani jeho oči nezajiskřily potěšením, že mě vidí, ani se nepousmál nebo se mu na tvářích neobjevily roztomilé ruměnce jako jindy. Nic. Nehnul ani brvou, a to mě začalo štvát. Vždycky byl tak poddajný a teď nic? Proč by se to k sakru mělo nějak měnit?! Mě to takhle naprosto vyhovuje. Nehodlám si hledat někoho nového.

,,Proč sis mě dneska nevšímal?“ zeptám se ho klidně a zavřu za sebou dveře, aby nás náhodou někdo nezaslechnul.

,,A proč bych si tě měl jako všímat? Vždyť ty mě ignoruješ taky, tak proč bych nemohl ignorovat jednou já tebe? To nemáš kolem sebe dost uječenejch slepic?! Potřebuješ rozšířit publikum?“ odsekne naštvaně s utrápeným úšklebkem na rtech.

Tohle nikdy nedělá… Nikdy mi nic neodsekne, jenom poníženě občas skloní hlavu a zamumlá omluvu. Pak se mi poddá a je mu jedno co s ním dělám… Co to s ním je? Nikdy se nechoval arogantně. Skoro nikdy slovně neútočil. Nebyl ke mně chladný a odtažitý.

Pomalu přistoupím k němu, a ne nějak lehce s ním mrštím o dvířka kabinky za ním. Ostře se nadýchne. Nečekal to. Taky jsem nečekal, že to udělám. Netuším, co mě to popadlo.

,,Co si to ke mně dovoluješ?!“ zasyčím na něj nasupeně a chytnu ho pod krkem.

Ani si nevšimnu, že ho nejspíš trochu dusím.

Uvědomím si to až v tu chvíli, kdy začne podezřele značně nahlas sípat a já rychle odtáhnu ruku od jeho krku pryč. Vyplašeně se dívám na to, jak se sklonil do předklonu, drží se za krk a zhluboka dýchá a kašle. Nevšimnu si, jak po krátké chvíli natahuje pěst a udeří mě s ní do břicha. Předkloním se tou bolestivou ránou a v ten okamžik dostávám pěstí do nosu. Zapotácím se a spadnu na zem. Z nosu mi teče krev. Tak tohle jsem opravdu nečekal.

Netušil jsem, že jsem něčeho takovýho schopnej, ale vážně mě ta jeho samolibá arogance vytočila. Zhluboka jsem dýchal, ale tentokrát ne proto, že bych chtěl do plic dostat kyslík, ale z toho, že jsem byl už vážně nasranej. Chtěl mi ublížit. Vystartoval po mě první. Přikleknu si k němu a chytím ho za límec černé košile. Trochu s ním zatřesu, aby mě vnímal.

,,Už nehodlám bejt tvojí děvkou, když tě nějaká tvoje zkurvená fanynka nebo fanoušek v posteli přestane bavit. Nejseš žádná celebrita, Sasuke. Najdi si jinou kurvu, která bude snášet bolest, kterou ji budeš způsobovat. Už mě to nebaví. Ještě jednou na mě sáhneš a zmlátím tě tak, že tě vlastní matka nepozná!“ zavrčím mu výhružně do obličeje, pustím ho a rázným krokem odkráčím pryč z umýváren.

I přesto, že ho tolik miluju musím to udělat. Bude to pro mě mnohem lepší a snadnější. Třeba si i někoho časem najdu. Někoho, kdo bude schopen mi moje city opětovat.

Sám ještě pořádně nedokážu uvěřit tomu, že jsem ho praštil. Že jsem na něj byl hrubý. Drzý. Musím se v duchu nechtěně pochválit. Nevím, co mi dodalo tolik síly mu konečně ukázat, že se mnou si zahrávat nemá. Co je moc, to je moc. V nejlepším se má přestat.

Rychle odcházím ze školy, a ještě rychlejšími kroky si to mířím domů. Vím, že se může u mě kdykoliv stavit, přece jenom ví, kde bydlím, ale to neznamená, že já ho vřele a s úsměvem pustím dovnitř.

Nenávidím ho za to, jak moc je nevšímavý, že si nevšiml, že mě to bolí, když do mě prudce vniká bez přípravy. Že mě nebaví jenom se dvakrát nebo třikrát políbit, než ho do mě narve. Já chci nějaký něžnosti. Prostě se poprvé pomilovat s někým pomalu a klidně, ne rychle a hrubě. Užít si to. Přitulit se potom. Ráno se vedle někoho probudit a vědět, že tam zůstane a hned nezmizí.