Kapitola třetí

,,Zajímalo by mě, o čem se tam tak zuřivě baví,“ podotknul jsem, když jsem chvíli sledoval Sasukeho stůl.

,,Ser na to, už to není tvůj problém ne?“ hodí po mě Kiba očkem.

,,Čau kluci, nejdete si zatancovat?“ uslyšíme za zády.

Otočím se. Za námi stojí Hinata a TenTen.

,,Jo, jdeme!“ ujal se hned nadšeně slova Kiba, než jsem stihl vůbec nějak zareagovat.

Vstal jsem tedy od stolu a odploužil se na parket. Cítil jsem něčí upřený pohled v zádech.

,Ať od něj dá ty ruce pryč nebo jí je urvu!‘ pomyslel jsem si vztekle v duchu, když jsem viděl, jak se po Narutovi Hinata plazí.

Byla jednou z mála holek, která nejela po mě, ale právě po něm. I kdybych chtěl, nemohl bych ji nic udělat. Za prvé byla to holka a za druhé to byla Nejiho sestřenice. Nechtěl jsem si to u něj posrat. Byl to dobrej kámoš.

,,Měl by sis uvědomit, co vlastně chceš,“ probudil mě ze zamyšlení Nejiho hlas.

Stočil jsem k němu pohled.

,,Co?“

,,Říkám, že by sis měl uvědomit, co vlastně chceš. Chápu, je ti devatenáct, chceš si užívat, ale neužil sis už dost? Vždyť tolik zářezů, kolik už máš, by stačilo na další dva životy bez problému, a ještě by něco zbylo,“ řekl mi svůj názor.

,,Má pravdu,“ vložil se do toho i Gaara, ,,Neměj to za zlé, ale měl by sis už najít dlouhodobější vztah. Jen ti to prospěje. Věř mi. Nám to taky prospělo. A oba si s Nejim myslíme, že Naruto byl ta správná volba, jen sis to pěkně posral.“

Hnědovlásek se na něj zamilovaně podíval.

Tihle dva byli dřív to, co jsem já stále. Ošukali všechno, co se dalo. Chlubili se tím před sebou. De facto si i vyměňovali úlovky, aby se pak mohli podělit o zkušenosti. Občas zvládli i nějakou tu trojku. Ale postupně k sobě našli cestu. Zamilovali se do sebe, i když jsem doteď nepochopil, jak to bylo možný. Ale přeju jim to. Sluší jim to spolu. Skvěle se doplňují. Patří k sobě prostě.

,,Myslím si, že už to nejde napravit,“ řekl jsem lehce posmutněle.

V klubu hrála hlasitě hudba, je možné že mě ani neslyšeli. Možná to nepatřilo ani jim. Možná jsem si to řekl jenom pro sebe.

,,Myslím si, že už mám dneska dost, kámo,“ zamumlal jsem lehce opile.

,,Jo, asi to zabalíme, viď?“ zazubil se na mě hnědovlásek a přitisknul si TenTen víc k boku.

Já jsem se podíval na dívku vedle sebe. Hleděla na mě něžnýma bílýma očima.

,,Promiň Hinato, ale necítím se moc dobře, asi jsem to dneska trošku přehnal a kdybych tě pozval k sobě, asi by to nedopadlo moc dobře,“ omlouval jsem se jí a vstával pomalu od baru.

,,V pořádku, Naruto-kun, tak snad třeba někdy jindy,“ usmála se na mě chápavě.

Měl jsem ji rád. Byla hrozně milá. A věděl jsem, že po mě jede. A jak jsem to zjistil? Kiba je prostě strašná drbna.

,,Tak se mějte, užijte si. My si zavoláme, že Kibo?“

,,Jasně kámo,“ mrknul na mě.

Pomalu jsem odcházel. Musel jsem bohužel projít okolo Sasukeho stolu. Už zase. Nutil jsem se tam nedívat. Upřeně jsem sledoval cestu před sebou a snažil se vyhýbat lidem, kteří se mi motali pod nohama a sám jsem se snažil udržet rovnováhu, abych si nenamlel hubu. Vážně jsem moc pil.

,,Teď máš šanci, tak padej,“ vyzval mě Neji kývnutím hlavy, když Naruto míjel bez jediného pohledu náš stůl.

,,Fakt nevím kluci, jsme oba určitě opilý,“ vyhýbal jsem se setkání.

I když jsem s ním mluvit chtěl.

,,Nevymlouvej se a padej,“ zamračil se na mě Gaara.

Povzdychnul jsem si a rezignovaně vstal od stolu. Za zkoušku nic nedám, že? Třeba když je opilej, bude i trochu povolnější… jako k hovoru, myslím!

,,Naruto! Počkej!“ uslyšel jsem za sebou.

Byl jsem od klubu vzdálený už pár desítek metrů. Nechtěl jsem se otáčet, nechtěl jsem čekat. Ne na něj. Chtěl jsem domů. Lehnout si do postele a vyspat se. Byly tři v noci. Nebyl jsem moc zvyklý takhle ponocovat.

,,Naruto! Kurva, počkej na mě!“ hlas byl o něco blíž.

Byl takový… naléhavý. Povzdychnul jsem si a zastavil se. I kdybych šel dál, doběhnul by mě. Kdybych se rozeběhl, asi bych neutekl moc daleko. Trošku se mi motala hlava, jak na mě alkohol působil, takže bych při nejlepším skončil někde ve křoví.

,,Co chceš?!“ osopil jsem se na osobu, která se najednou objevila za mnou.

Cítil jsem to, že už je tak blízko. Já se neotočil.

,,Promluvit si,“ zašeptal.

,,Nemáme o čem mluvit,“ odsekl jsem jen.

,,Já… já vím, že jsem to posral, ale chtěl bych to napravit.“

V tom jsem se otočil. Stál jsem naproti němu. Naproti své lásce a zároveň osobě, která mi už fyzicky i psychicky několik týdnů ubližovala.

,,A jak bys to chtěl napravit, prosím tě?“ rozesmál jsem se, ,,Chceš mi snad poslat omluvný dopis nebo co?!“

,,Já… netušil jsem, že… že jsem byl tvůj první,“ vypustil Sasuke jemně z úst.

Zkoprněl jsem. Kibo, ty kryple! Komu si to vykecal?!

,,A co jako? Tak jsem byl ve svých devatenácti panic, co jako? Můžeš si udělat čárečku v deníčku,“ pronesl jsem ironicky.

,,Naruto…“ zašeptal celkem zničeně.

Díval se na mě tak strašně zvláštně. Nemohl jsem ten jeho pohled nikam zařadit.

,,Co chceš, sakra?! Chceš si zašukat? Nikoho vhodnýho sis tam nevyhlídnul? Tak pojď!“

Vůbec nechápu, proč jsem to řekl, ale otočil jsem se a rozešel se zase směrem domů.

Následoval mě. Tiše šel za mnou. Občas jsem si myslel, jestli se mi to nezdá. Jestli nezmizel. Ale pevně jsem se držel, abych se neohlédnul.

Došli jsme k Narutovi do bytu. Zavřel za námi dveře. Zul se. Shodil ze sebe mikinu a tašku přes rameno. Rozešel se do ložnice. Následoval jsem ho. Sednul si na postel. Vysvléknul triko. Rozepnul kalhoty. Já tam jenom stál a díval se na něj.

,,Tak co ti je? Jestli chceš šukat, tak se svlíkej,“ pobídnul mě.

,,Chci si promluvit,“ pronesl jsem pevně a přistoupil k němu.

,,Sasuke Uchiha nemluví,“ špitnul a začal mi rozepínat kalhoty.

Když mi je chtěl stáhnout, chytil jsem ho za ruce. Vzhlédnul a poprvé se na mě podíval. V jeho očích se zračilo tak velké ublížení.

,,Teď mluvit chci,“ šeptl jsem.

,,Ale já ne. Jestli šukat nechceš, sbal se a vypadni,“ pronesl tvrdě.

,,Naruto-„

,,Vypadni, Sasuke!“ vymanil se ze sevření a odstrčil mě od sebe.

Odstoupil jsem od něj pár kroků.

,,Fakt Sasuke, jdi… jdi pryč…“ zavzlykal najednou.

Znovu jsem se rozešel k němu. Chtěl jsem ho obejmout, ale on se najednou vymrštil z postele a jednu mi vrazil. Musím uznat, že má opravdu sílu. Zapotácel jsem se jako přede dvěma dny, ale tentokrát jsem to ustál. Obešel mě a z ložnice utekl. O pár vteřin později bylo slyšet bouchnutí dveří.

,,Tohle nebude, tak jednoduchý,“ zamyslel jsem se nahlas.

,,Doufám, že až se vrátím bude pryč!“ mumlal jsem si pod vousy a procházel se nočními ulicemi města.

Musel jsem se trochu provětrat. Alkohol i jeho blízkost mi až moc stoupla do hlavy.

,,Bože! Co jsem si sakra myslel?! Proč jsem ho tahal k sobě?! Nechci, aby věděl, že je ze mě skoro troska!“ vrčel jsem a častoval se v duchu všemožnými nadávkami.

***

Ještě asi půl hodiny jsem chodil po městě, než jsem se odhodlal vrátit zpátky domů.

,Prosím! Ať tam nejsi. Prosím!‘ přál jsem si v duchu, když jsem strkal klíč do zámku.

Vážně jsem netušil, co bych dělal, kdyby tam pořád ještě okouněl.

,Není tady,‘ oddychnul jsem si po prozkoumání bytu.

Po Uchihovi nebylo ani památky. Teda… až na jednu. V kuchyni na lince byl krátký vzkaz psaný Sasukeho rukou.

Zavolej mi. Je jedno v kolik, ale zavolej mi.

Sasuke

,No to víš, že jo,‘ ušklíbnul jsem se pro sebe.

Zní to jak příkaz dítěti. A já už na příkazy neposlouchám. Hlavně ne tebe. Zmačkám papír a vyhodím ho do koše. Šel jsem si lehnout, byl jsem vážně utahaný.